Proč mít všechno nestačí

Ve zkratce

• Krize smyslu nepřichází z nedostatku, ale z plnosti, a ozývá se nejčastěji ve chvíli, kdy člověk dosáhl všeho vnějšího, co chtěl.

• Prázdnota není porucha, kterou je třeba odstranit, ale signál, že v životě chybí vertikální rozměr, totiž vztah k něčemu, co nás přesahuje.

• Konzum a vnější úspěch tu prázdnotu nikdy nezaplní, protože míří do jiné vrstvy života, než ve které nedostatek skutečně leží.

• Lidský život má dvě osy, horizontální, kterou lze měřit a vlastnit, a vertikální, kterou lze jen žít ve vztahu k většímu celku.

• Cesta ze ztráty smyslu nevede přidáváním dalších věcí, ale sestupem dovnitř, k poctivému setkání s vlastním stínem.

Audio verze článku

Základní pojmy

Než půjdeme do hloubky, vymezím pět pojmů, se kterými budu pracovat. Nemusíte je znát předem, ale je dobré je mít po ruce.

Krize smyslu je stav, kdy člověk přestává cítit, že jeho život k něčemu směřuje, i když navenek funguje. Viktor Frankl ji nazval existenciálním vakuem. Není to totéž co deprese. Je to specifická prázdnota, která se ozve právě tehdy, když utichne shon.

Horizontální rozměr je vrstva života, kterou lze změřit, spočítat, vlastnit a porovnat, tedy majetek, výkon, status a zážitky. Patří sem vše, na co si lze sáhnout.

Vertikální rozměr je vztah člověka k něčemu, co ho přesahuje, k přírodě, ke společenství, k posvátnu, k celku. Nelze ho koupit ani odškrtnout. Otevírá se jen tehdy, když člověk přestane být měřítkem všeho.

Vivéka je sanskrtský pojem pro rozlišování, tedy schopnost odlišit skutečné od neskutečného a podstatné od pomíjivého. V jógové tradici je to první nástroj vnitřní cesty.

Stín je v pojetí C. G. Junga souhrn všeho, co jsme v sobě odsunuli, potlačili nebo nikdy nepřipustili. Není to jen temná stránka. Je v něm i nežitý potenciál. Cesta ke smyslu vede přes setkání s ním, a právě tomu se věnuje kurz Práce se stínem.

Co je krize smyslu a proč se ozve, když máme všechno

Začnu pozorováním, které možná znáte z vlastního života. Krize smyslu se neohlásí, když se člověku daří špatně. Ohlásí se, když se mu konečně začne dařit dobře. Dokud bojujete o byt, o místo, o uznání, máte jasný cíl a ten cíl drží prázdnotu na uzdě. Teprve když je dosaženo, otevře se ticho, a v tom tichu se ozve otázka, kterou shon předtím přehlušoval. K čemu to všechno je.

Viktor Frankl, vídeňský psychiatr, který přežil koncentrační tábor, tomu říkal existenciální vakuum. Popsal ho jako rozšířený jev moderní doby, jako prázdnotu, která se objevuje, když člověku zmizí tradiční zdroje smyslu a nic je nenahradí. Frankl si všiml, že vakuum se hlásí nejčastěji ve chvílích klidu. Nazval to nedělní neurózou. Když v neděli utichne práce a její rozptýlení, zůstane člověk sám se sebou, a právě tehdy ho prázdnota dostihne. Mnozí ji pak honem zaplní čímkoli, co je po ruce, jídlem, alkoholem, nákupem, dalším výkonem.

Tady je třeba být přesný, protože se to snadno splete s depresí. Krize smyslu není totéž. Depresivní člověk často necítí nic. Člověk v krizi smyslu cítí velmi ostře jednu věc, totiž že to, co má, neodpovídá tomu, co hledá, a neví proč. Je to spíš otázka než nemoc. A jako každá otázka chce být zodpovězena, ne umlčena.

Jak se krize smyslu projevuje

Krize smyslu málokdy přijde jako jedna velká dramatická událost. Mnohem častěji se plíží, schovaná za běžné potíže, kterým dáváme jiná jména. Stojí za to znát její podoby, protože dokud ji neumíme pojmenovat, bojujeme s příznaky a míjíme příčinu.

Nejčastější tváří je nuda. Ne ta obyčejná nuda z nedostatku zábavy, ale zvláštní, hlubší netečnost, kdy člověka nedokáže nic nadlouho zaujmout, ačkoli má na výběr víc než kterákoli generace před ním. Nic nechybí, a přece nic neuspokojuje. Frankl tuto nudu považoval za hlavní projev existenciálního vakua.

Druhou tváří je neklid, který se nedá utišit, stálé hledání další věci, dalšího zážitku, další změny. Člověk mění práci, partnera, bydliště, koníčky, a po krátké úlevě se prázdnota vrací. Vnější změna nepomáhá, protože problém není venku.

Třetí tváří je pocit, že život jen ubíhá. Dny se slévají, týdny mizí, a chybí cokoli, co by jim dávalo směr nebo váhu. Bývá to spojené s otázkou, která se objeví zdánlivě bez příčiny, často v noci nebo o samotě. A bylo to všechno vlastně k něčemu?

A čtvrtou, méně zjevnou tváří je přebujelá aktivita. Někteří lidé se před prázdnotou nezastaví, právě naopak. Plní si kalendář do posledního místa, berou další projekty, jsou stále v pohybu, protože dokud se nezastaví, otázka je nedostihne. Je to nejúspěšnější způsob, jak krizi smyslu odkládat, a zároveň ten nejúnavnější.

Žádný z těchto projevů sám o sobě neznamená, že trpíte krizí smyslu. Ale když se sejde několik a vnější život přitom funguje, stojí za to nehledat příčinu na horizontále. Možná nechybí nic, co se dá přidat. Možná chybí celý jeden rozměr.

Proč konzum prázdnotu nikdy nezaplní

Konzumní svět nabízí na krizi smyslu jediný lék, a tím je víc. Víc majetku, víc zážitků, víc optimalizace. Logika je prostá. Cítíte nedostatek, tak nedostatek doplňte. Jenže tato logika selhává, a selhává nutně, ne náhodou.

Selhává proto, že prázdnota, kterou se snažíte zaplnit, není nedostatkem majetku. Je to chybějící vztah k něčemu většímu, než jste vy sami. Tomuto nedostatku se nedá ulevit přidáváním věcí, protože věci patří do úplně jiné vrstvy života. Je to, jako byste se snažili utišit žízeň jídlem. Můžete jíst, jak chcete, a budete dál žízniví, protože hlad a žízeň jsou různé věci.

C. G. Jung to formuloval jasně. Spoléhat na to, že štěstí přijde z hromadění věcí nebo z plošného blahobytu, je podle něj velký omyl. Čím víc se snažíme odstranit hrubé formy utrpení, tím spíš nás dostihnou jeho jemnější a komplikovanější podoby. Odstraníme bídu a přijde nuda. Odstraníme nejistotu a přijde prázdnota. Vnější rozvoj života vede k utrpení, pokud s ním nedrží krok rozvoj vnitřní.

Vertikální a horizontální rozměr života

Teď k jádru. Proč konzum a vnější úspěch nedokážou krizi smyslu vyřešit, se dá nejlépe pochopit přes jeden obraz. Lidský život má dva rozměry, dvě osy, vodorovnou a svislou, neboli horizontálu a vertikálu.

Horizontála je všechno, co se odehrává na rovině měřitelného světa. Je to majetek, kariéra, postavení, zážitky, srovnávání s druhými. Vše, na co si lze sáhnout, co lze spočítat, vyfotit a postavit vedle toho, co má soused. Tato osa je důležitá a nepohrdám jí. Vytváří pohodlí, bezpečí, svobodu pohybu. Touha zajistit sebe a rodinu, prosadit se, mít se dobře, je naprosto v pořádku a patří k životu.

Vertikála je něco jiného. Je to vztah člověka k tomu, co ho přesahuje. Ke společenství, do kterého patří. K přírodě, která je mocnější než on. K posvátnu, ať už ho nazveme jakkoli, bohem, vesmírem, celkem, polem vědomí. Vertikála se nedá změřit ani vlastnit. Nedá se jí dosáhnout výkonem. Otevírá se jen tehdy, když člověk na okamžik přestane být středem a měřítkem všeho.

A teď to podstatné. Moderní západní svět dovedl horizontálu k dokonalosti a vertikálu téměř zrušil. Rosteme do šířky s neuvěřitelnou zručností, do dalších informací, dalšího majetku, dalších zážitků. Ale směrem vzhůru, k čemukoli, co přesahuje měřitelné, jsme se dívat odnaučili. Civilizace může na vodorovné ose nezměrně zbohatnout, a přitom umírat hlady na ose, o které zapomněla, že ji vůbec má. To je krize smyslu, popsaná geometricky. Není to nedostatek na horizontále. Je to chybějící vertikála.

Děti ji nemají, dospělí ano

Stojí za povšimnutí, kdy se vertikální hlad ozve. Málokdy v mládí. Dokud člověk šplhá, dokud staví kariéru a rodinu, horizontála ho plně zaměstnává a stačí mu. Teprve někdy po třicítce, často později, začne člověk, který udělal všechno správně, cítit nedostatek, který neumí ani najít, ani pojmenovat. Vztahy najednou začnou vážit víc než peníze, což ho mnohdy překvapí. Otázka, pro kterou nemá slova, se začne velmi tiše sama ptát.

Lidé si tu otázku obvykle spletou s problémem. Berou ji jako poruchu středního věku, kterou je třeba utlumit léky nebo rozptýlit. Přitom to není porucha. Je to vertikální rozměr, který nikam neodešel, jen se hlásí ve chvíli, kdy člověk dozrál natolik, že už ho horizontála sama neuspokojí.

Co jsem pochopil, až když jsem Západ opustil

Tuto věc jsem dlouho jen tušil, dokud jsem ji neuviděl zvenčí. Před několika lety jsme se ženou opustili Evropu a přestěhovali se do Kostariky, do země, kterou by rozvinutý svět zdvořile označil za méně rozvinutou. Neodešli jsme proto, abychom prozřeli. Odešli jsme proto, že studium a praxe mě naučily vidět, co se děje, a já to viděl už uvnitř. Odstup mi pak ten rozdíl jen ukázal v plné ostrosti.

Chci být opatrný, abych to neromantizoval, protože se to dá snadno pochopit špatně. Nepopisuju nějakou vyšší moudrost, kterou rozvinutý svět ztratil. Život tady je v mnohém pospolitější a méně dravý, s menší ctižádostí, menší vynalézavostí a menším tahem za další metou, než jaké pohánějí Evropu. Nenazval bych to vědomějším. V lecčems je to spíš dětsky bezelstné než opravdu probuzené. Není to lepší. Je to jiné.

Ale právě ta jinakost dává jednu věc, kterou se dravý svět připravil, totiž prostor. Lidé tady zůstávají v kontaktu s věcmi. S přírodou, která je zjevně mocnější než oni. S rodinou, která je středem života, ne starostí v kalendáři. Tři generace tu žijí pohromadě jako samozřejmost. Den neurčují tolik hodiny jako světlo, déšť a roční doba. A všechna ta všední uspořádání mají jednu společnou vlastnost. Každé poutá člověka k něčemu, co tu bylo před ním a bude tu po něm. To je vertikála, ještě než jí kdokoli dá jméno. Je to každodenní zkušenost, že vás drží něco většího, než jste vy sami.

Ve velkých městech je to obrácené. Vůle člověka se tam tiše utlumuje a odvádí jinam. Žijete naplno ponořeni do rychlého a konzumního života, pod tlakem, který nikdy úplně nepovolí, a to ponoření je tak úplné, že nezbývá odstup, ze kterého byste mohli o krok couvnout a zeptat se, jestli ten život má vůbec správný tvar. Lidé tam nejsou nutně nešťastní. Mnozí vám popravdě řeknou, že se mají dobře. Žijí ale v umělé bublině vystavěné přesně podle rozměrů člověka, do které se nevejde nic většího. A právě v takové bublině se krize smyslu rodí nejsnáz, protože v ní chybí jakýkoli vztah k tomu, co člověka přesahuje.

Krize vědomí: jak Západ ztratil výšku

Tato ztráta není osobní selhání. Je to kulturní jev, a má svou historii. Nejpřesněji ji podle mě popsal kulturní filozof Jean Gebser, kterého léta studuju.

Gebser tvrdil, že lidské vědomí prošlo řadou struktur, a že ta, která vládne Západu od dob Descarta a osvícenství, totiž struktura, již nazval mentálně-racionální, vstoupila do své úpadkové fáze. Ve zdravé podobě nám tato struktura dala vědu, logiku, perspektivu, obrovskou sílu rozumu. Nechci, aby to vyznělo, že tím vším pohrdám, nepohrdal jím ani Gebser. Potíž nastává, když struktura přesluhuje. V úpadkové fázi přestává rozum svět otevírat a začíná ho drobit na kusy. Prostor, který se naučil tak přesně měřit, se mu rozpadá. Všechno se stává předmětem. Druzí lidé, příroda, nakonec i člověk sám.

K tomu bych dodal vlastními slovy jedno. Ta roztříštěnost má svůj pocit, a tím pocitem je plochost. Mentálně-racionální svět je nesmírně široký a skoro bez výšky. Roste do stran, bez konce. Co nedokáže, protože mu to jeho vlastní stavba zapovídá, je ukázat vzhůru, k něčemu, co přesahuje měřitelné. Zdokonalil horizontálu a vertikálu tiše zrušil. Gebserova diagnóza a obraz dvou os mluví o téže věci, jen jiným jazykem.

René Descartes a rozdělení světa

Kde se to vlastně zlomilo? U Descarta a jeho rozdělení skutečnosti na myslící subjekt a mrtvou, měřitelnou hmotu. Od té chvíle se posvátné, numinózní, to, co se nedá zvážit ani spočítat, začalo z obrazu světa vytrácet jako nevědecké. Zůstala hmota a čísla. Svět se stal nesmírně ovladatelným a zároveň němým. Přestal k nám promlouvat, protože jsme se rozhodli, že promlouvat nemůže.

Tady je důležité jedno upřesnění, protože téma krize smyslu svádí k laciné odpovědi. Ta laciná odpověď zní, vraťme se zpátky. Zpátky k náboženství, na venkov, ke způsobu, jakým žili naši prarodiče. To neříkám a nemyslím si to. Minulost nebyla celistvější a není kam se vracet. Sám Gebser byl výslovný v tom, že cesta vpřed není v odmítnutí rozumu ani v návratu k mýtu, ale v tom rozum zesílit do něčeho, co unese víc než jen rozum sám. Vertikála neznamená couvnout ke starému okouzlení, kterému už nedokážeme poctivě věřit. Znamená najít k výšce nový přístup, který obstojí i před kritickým rozumem.

Co touha doopravdy hledá

Vraťme se k té prázdnotě a podívejme se na ni zblízka, protože v ní je ukrytý klíč. Co vlastně chceme, když něco chceme.

Sigmund Freud měl na to jasnou odpověď. Pod vším lidským chtěním je podle něj v jádru pud, sexuální a biologický. Všechno ostatní, kultura, umění, víra, je jen tento pud převlečený a přesměrovaný. Freud nebyl hlupák a viděl něco skutečného. Viděl, že nás pohánějí síly pod prahem vědomé mysli. To byl trvalý objev. Jeho omyl nebyl v tom, že tu hloubku našel. Jeho omyl byl v tom, jak rozhodl, co je na jejím dně. Vzal druhotný projev, ten tělesný, a udělal z něj prvotní příčinu.

Jung se s ním kvůli tomu rozešel. Všiml si, že Freud ze sexuality tiše udělal jakéhosi skrytého boha, kterým vysvětloval všechno ostatní. A hlavně viděl, že psychika není jen tlačena zezadu tím, co se stalo v dětství. Je také tažena zepředu, něčím, čím se teprve snaží stát. Pro tento tah dopředu a vzhůru neměl Freud místo. Uměl člověka vysvětlit vždycky jen pozpátku a směrem dolů.

Východní tradice jde ještě dál a nabízí vysvětlení, které mi přijde nejpřesnější. Říká, že naše neukojitelná touha, ta, kterou se snažíme utišit konzumem, zážitky a výkonem, je ve skutečnosti zdeformovanou touhou po něčem jediném. Po spojení s celkem, po návratu ke zdroji, po stavu, který tradice nazývá blažeností, ánandou. Když ztratíme přímý vztah k tomu zdroji uvnitř sebe, začneme ho slepě hledat venku. A protože ho venku v plnosti nenajdeme, jsme přitahováni ke všemu, co poskytuje aspoň jeho slabý stín, k jídlu, k majetku, k uznání. Honba za vnějším potěšením tak není ničím jiným než zmateným hledáním něčeho, co je celou dobu uvnitř.

To není výzva k askezi. Tradice neříká, že touha je špatná a že ji máte potlačit. Říká, že je to skutečná energie, jen špatně zamířená. Nemáte touhu zabít, máte ji vystopovat zpátky k jejímu zdroji.

Vivéka: schopnost rozlišit skutečné od neskutečného

Jak ale poznat, kde je zdroj a kde jen jeho stín. Jak odlišit, co naplňuje, od toho, co jen na chvíli utiší. K tomu slouží schopnost, kterou jógová tradice nazývá vivéka, rozlišování.

Vivéka je schopnost odlišit skutečné od neskutečného, podstatné od pomíjivého, to, co trvá, od toho, co se rozplyne. Není to intelektuální analýza. Je to spíš jemný vnitřní smysl, který se dá pěstovat a který většina lidí na Západě nechala zakrnět, protože ho k pohybu po horizontále nepotřebovala. Na vodorovné ose stačí umět porovnávat a počítat. Vivéka je ale nástroj svislé osy. Bez ní člověk nedokáže rozlišit hlubší touhu od povrchní a snaží se utišit hlubší hlad tím, co nasytí jen ten povrchní, takže zůstává trvale nenasycený.

Právě tato schopnost je tím, co se v krizi smyslu probouzí. Ta tichá otázka, která se ozve v prázdnotě, je první projev vivéky. Je to chvíle, kdy člověk poprvé zřetelně cítí rozdíl mezi tím, co má, a tím, co skutečně hledá. Krize smyslu tedy není jen ztráta. Je to zároveň okamžik, kdy se probouzí schopnost vidět jasněji. Záleží jen na tom, jestli ten okamžik využijeme, nebo ho honem přehlušíme.

Co vertikální rozměr není

Než budu mluvit o tom, jak se k vertikále vrátit, musím vyčistit pole, protože slovo jako duchovno nebo přesah dnes nese spoustu nánosů, které vedou špatným směrem. Vertikála se snadno zamění za tři věci, kterými není.

Není to pozitivní myšlení. Snaha přemýšlet o všem hezky, vytěsnit negativní emoce a udržovat dobrou náladu není pohyb vzhůru, je to jen lepší dekorace horizontály. Skutečná vertikála často vede nejdřív dolů, do nepříjemného, do toho, čemu se vyhýbáme. Pozitivní myšlení je přesný opak, je to způsob, jak se sestupu vyhnout.

Není to ani wellness a sebepéče v dnešním smyslu. Masáže, detoxy, dovolené, aplikace na meditaci, to vše může být příjemné a užitečné, ale pohybuje se to dál po vodorovné ose. Je to optimalizace já, péče o sebe jako o projekt, který má lépe fungovat. Vertikála není o tom, aby já fungovalo lépe. Je o tom, na okamžik přestat být středem všeho.

A není to, což je nejdůležitější, vrtání se v sobě. Tady se moderní svět chytá do nejjemnější pasti. Když jsou výšiny zavřené a vzhůru se dívat neumíme, obracíme tu touhu po hloubce dovnitř a začneme dolovat vlastní nitro, pitvat svoje pocity, traumata, motivace, a tomu dolování říkáme duchovní hloubka. Jenže to je pořád horizontála, jen otočená o devadesát stupňů dovnitř. Je to ego, které studuje ego. Vertikála, o které mluvím, nevede hlouběji do vás. Otevírá se teprve tehdy, když přestanete být měřítkem všeho, a přesně k tomu vás hora, les nebo člověk, který vás potřebuje, mlčky donutí.

Tady ovšem vzniká zdánlivý rozpor, který musím rozvázat, protože za chvíli budu mluvit o sestupu do nevědomí. Jak to jde dohromady? Sestup do hlubin a vrtání se v sobě nejsou totéž. Rozdíl je v tom, co z té práce vzejde. Když se vrtáte v sobě, posilujete ego, které si všechno přivlastňuje a vykládá po svém. Když poctivě sestoupíte do nevědomí a setkáte se s tím, co vás přesahuje i zevnitř, ego se naopak rozpouští a relativizuje. První vede k posedlosti sebou, druhé k pokoře. Vypadají podobně a míří přesně opačně.

Sestup jako cesta nahoru: práce se stínem

A teď se dostávám k něčemu, co zní jako paradox. Mluvím o vertikále, o výšce, o tom dívat se vzhůru. Jenže k té výšce se nestoupá nahoru, stoupá se dolů a dovnitř. To je jeden z nejhlubších poznatků hlubinné psychologie i tantrické tradice. K celku se nedostaneme tím, že utečeme nahoru od sebe, ale tím, že sestoupíme do vlastních hlubin.

Když vnější svět přestane uspokojovat a člověk spadne do prázdnoty, do nudy, do toho, co alchymisté nazývali nigredo, zčernání, děje se podle Junga něco důležitého. Energie, která dosud proudila ven do světa, se obrací a začíná klesat zpět ke svému zdroji. To není regres ani selhání. Je to obrácení směru. A na dně toho sestupu člověk potkává nejdřív to, čemu se celý život vyhýbal. Svůj stín.

Stín je všechno, co jsme v sobě odsunuli, protože to nebylo přijatelné, pohodlné nebo bezpečné ukázat. Není to jen temnota. Je v něm i nežitý život, potlačený talent, odložená touha, síla, kterou jsme se báli mít. Setkání se stínem je nepříjemné, protože nás konfrontuje s tím, čím nechceme být. Ale je to první konkrétní krok na svislé ose dovnitř. Bez něj zůstává veškerá řeč o vertikále a smyslu jen teorií, příjemnou myšlenkou, která nic nemění.

Proto v hlubinné psychologii platí, že cesta ke smyslu nevede přes pozitivní myšlení ani přes přidávání dobrých věcí. Vede přes poctivé setkání s tím, co jsme v sobě odmítli vidět. Pro někoho je to práce, kterou zvládne sám s knihou a kázní, jiný k ní potřebuje doprovod a osobní vedení, které ho tou nepříjemnou částí provede. Smyslem se člověk nestává tím, že si přidá něco hezkého. Stává se celistvým tím, že se postaví tomu, čemu se odmítal podívat do tváře.

Krátká reflexe

Až příště přijde ta prázdnota, ten pocit, kdy máte navenek vše a uvnitř nic, zkuste s ní pro jednou nic nedělat. Ne jako disciplínu, ale jako pokus. Nesahejte hned po telefonu, po plánu, po jídle, po další věci, kterou byste se zaměstnali. Jen nechte tu prázdnotu být a sledujte, po čem vaše ruka sáhne jako první.

Sledujte ten přesný tvar úniku. Pro jednoho je to jídlo, pro druhého hluk, pro dalšího potřeba být někým potřebován. Věc, po které saháte, není náhodná. Je to převlek, ve kterém se hlásí vaše touha. A pokud s tou prázdnotou vydržíte o chvíli déle, než je příjemné, možná si všimnete, že se začne měnit. Přestane připomínat prázdný pokoj a začne připomínat spíš zavřené dveře.

Neřeknu vám, co je za těmi dveřmi. Nepřísluší mi to a každého, kdo tvrdí, že vám to vyloží lacino, berte s podezřením, mě včetně. Řeknu jen tolik, že ta prázdnota není konec. Je to otázka v převleku za nedostatek. A první, co se v ní probouzí, je schopnost vidět rozdíl mezi tím, co máte, a tím, co hledáte.

Práce se stínem

Pokud je toto otázka, se kterou chcete pracovat do hloubky a systematicky, ne ji jen přečíst a zase zapomenout, právě k tomu slouží kurz Práce se stínem. Vede vás strukturovaně tou sestupnou cestou, o které mluví tento článek, k setkání s vlastním nevědomím, se stínem a s nežitým potenciálem, který je v něm uložený. Není to teorie o smyslu. Je to konkrétní vnitřní práce, ze které smysl vyrůstá. Více najdete na stránce kurzu Práce se stínem.

Časté otázky

Co je krize smyslu? Krize smyslu je stav, kdy člověk přestává cítit, že jeho život k něčemu směřuje, přestože navenek dobře funguje. Viktor Frankl ji nazval existenciálním vakuem. Projevuje se prázdnotou, nudou a pocitem, že to, co máme, neodpovídá tomu, co hledáme. Není to totéž co deprese, je to spíš otázka než nemoc.

Proč mám pocit prázdnoty, i když mám všechno? Protože prázdnota není nedostatek na úrovni majetku nebo úspěchu, ale chybějící vztah k něčemu, co vás přesahuje. Tomuto nedostatku se nedá ulevit přidáváním věcí, protože věci patří do jiné vrstvy života. Je to podobné, jako byste se snažili utišit žízeň jídlem.

Jaký je rozdíl mezi krizí smyslu a depresí? Depresivní člověk často necítí nic, má utlumené prožívání. Člověk v krizi smyslu naopak velmi ostře cítí rozpor mezi tím, co má, a tím, co hledá. Krize smyslu je existenciální otázka, ne primárně nemoc, i když se s depresí může pojit. Při dlouhodobých potížích je vždy namístě vyhledat odborníka.

Co znamená vertikální a horizontální rozměr života? Horizontální rozměr je vrstva měřitelného světa, majetek, výkon, status, zážitky. Vertikální rozměr je vztah člověka k tomu, co ho přesahuje, k přírodě, společenství, posvátnu, celku. Moderní svět rozvinul horizontálu a vertikálu téměř ztratil, a v tom je kořen krize smyslu.

Proč přichází krize smyslu často až po čtyřicítce? Dokud člověk buduje kariéru a rodinu, horizontála ho plně zaměstnává a stačí mu. Teprve když je hlavních vnějších cílů dosaženo, otevře se prostor pro hlubší otázku. Vertikální hlad se proto hlásí typicky ve druhé polovině života, kdy člověk dozrál natolik, že mu vnější úspěch sám o sobě přestává stačit.

Jak se dostat z krize smyslu? Ne přidáváním dalších vnějších věcí ani pozitivním myšlením. Hlubinná psychologie ukazuje, že cesta vede dovnitř, k setkání s vlastním nevědomím a stínem, s tím, co jsme v sobě odsunuli. Smysl nevzniká přidáním něčeho hezkého, ale poctivým setkáním s tím, čemu jsme se vyhýbali. K této práci slouží kurz Práce se stínem, pro hlubší a osobnější doprovod pak individuální vedení.

Je touha po úspěchu a majetku špatná? Není. Touha zajistit sebe a rodinu, prosadit se a mít se dobře patří k životu a je v pořádku. Problém nastává, až když je horizontála jediným rozměrem, ve kterém žijeme, a vše ostatní se do ní snažíme vměstnat. Materiální dostatek má být základ, ne celá stavba.

Co je vivéka? Vivéka je sanskrtský pojem pro rozlišování, schopnost odlišit skutečné od neskutečného, podstatné od pomíjivého. V jógové tradici je to první nástroj vnitřní cesty. Právě tato schopnost se probouzí v krizi smyslu, kdy člověk poprvé zřetelně cítí rozdíl mezi tím, co má, a tím, co skutečně hledá.

Jak dlouho krize smyslu trvá? Na to neexistuje obecná odpověď, protože nejde o nemoc s daným průběhem, ale o vývojový přechod. U někoho je to otázka měsíců, u jiného několika let. Délka méně závisí na čase a víc na tom, jak s krizí naložíme. Pokud ji jen přehlušujeme rozptýlením, může se vracet v cyklech celý život. Pokud ji vezmeme jako otázku a začneme s ní vnitřně pracovat, má svůj přirozený průběh a vede k nové stabilitě, která stojí na pevnějším základě než ta předchozí.

Pomáhá při krizi smyslu jóga nebo meditace? Mohou pomoci, ale záleží jak. Pokud se jóga a meditace berou jen jako technika na uvolnění a lepší výkon, zůstávají na horizontále a krizi smyslu neřeší, jen ji nakrátko utiší. Pokud se ale chápou tak, jak byly původně zamýšleny, jako nástroj proměny vědomí a obrácení pozornosti dovnitř a vzhůru, otevírají právě tu vertikální osu, jejíž absence krizi smyslu způsobuje. Rozdíl není v cvičení, ale v záměru a hloubce, se kterou se k němu přistupuje. Tématu pozornosti a vnitřní práce se podrobně věnuji v sekci o meditaci.

Souvisí krize smyslu s prací se stínem? Ano, velmi úzce. Hlubinná psychologie ukazuje, že cesta ze ztráty smyslu nevede přidáváním vnějších věcí, ale sestupem do nevědomí a setkáním s tím, co jsme v sobě odsunuli, tedy se stínem. Stín je první konkrétní vrstva, na kterou člověk při tomto sestupu narazí. Práce se stínem je proto jedním z nejpřímějších způsobů, jak s krizí smyslu pracovat do hloubky.

Zdroje a inspirace

• C. G. Jung, zejména pojmy stín, individuace a kritika víry ve vnější blahobyt

• Viktor Frankl, existenciální vakuum a vůle ke smyslu (Člověk hledá smysl)

• Jean Gebser, úpadková fáze mentálně-racionální struktury vědomí (Ursprung und Gegenwart)

• Jógová a tantrická tradice, pojmy vivéka, rága, ánanda

• Alchymická symbolika nigreda v Jungově pojetí

Závěr

Krize smyslu není porucha, kterou je třeba opravit, ani slabost, za kterou se stydět. Je to přesný signál, že život vyrostl jen do šířky a volá po výšce. Že horizontála, jakkoli plná, sama o sobě nestačí, protože člověk je bytost dvou os, ne jedné.

Špatná zpráva je, že vertikální rozměr se nedá koupit, vyřešit ani odškrtnout, a že k němu vede nepříjemný směr, dolů a dovnitř, přes setkání s tím, čemu se vyhýbáme. Dobrá zpráva je, že ten rozměr nikdy nezmizel. Jen jsme se přestali dívat jeho směrem. A první krok zpět k němu není žádná velká duchovní událost. Je to ochota zůstat na chvíli v prázdnotě, místo abychom ji honem zaplnili, a zaslechnout otázku, kterou se nám celou dobu snaží položit.