Strach, touha, ego: první tři čakry v psychologii

Ve zkratce

• První tři čakry (múladhára, svádhišthána, manipúra) odpovídají třem základním instinktům, které tradice pojmenovává jako přežití, touhu a osobní sílu, a které v běžném životě prožíváme jako strach, žádostivost a ego.

• Snaha tyto instinkty potlačit nebo se nad ně povznést selhává, protože potlačený obsah nezmizí, získá vlastní život a začne člověka ovládat z nevědomí.

• Jung tento jev popsal jako autonomní komplex, tedy jako obsah, který se osamostatní a ovládne člověka místo toho, aby ho ovládal on.

• Cílem není instinkty zničit, ani je jen trpně přijímat, ale zvědomit je, integrovat a naučit se je používat jako nástroj, místo aby poháněly nás.

• Integrovaný strach se mění ve schopnost rozlišovat, integrovaná touha v jasné směřování a surová životní síla v pevnost, ze které se dá jednat.

• Tyto principy teoreticky i prakticky učím v kurzu Práce se stínem

Pokud raději posloucháte než čtete

Základní pojmy

Čakra je v józe a tantře psychoenergetické centrum. Tradice ho popisuje na třech rovinách zároveň, tělesné, psychické a v rovině toho, jak vnímáme skutečnost. Nejsou to barevná kola z ezoterických příruček, ale struktury vědomí a vývojové stupně.

První tři čakry jsou múladhára (přežití, bezpečí, strach ze smrti), svádhišthána (cítění, požitek, tvořivost) a manipúra (moc, vůle, sebeuvědomění). V těchto třech úrovních žije podle tradice převážná část lidí západního světa.

Stín je v jungiánské psychologii vše, co jsme v sobě odmítli a vytěsnili z vědomí. Neobsahuje jen temné sklony, ale i potlačené dobré vlastnosti, sílu a tvořivost.

Ego je střed našeho vědomí, bod, ke kterému vztahujeme všechno, co si uvědomujeme. Není to nepřítel, kterého máme zničit, ale pevný střed, bez něhož se nedá růst dál.

Integrace znamená přijmout vytěsněný obsah zpět do vědomí a naučit se ho používat, ne ho odstranit. Instinkt se integrací nezničí, promění se v použitelnou sílu.

Úspěch, který nestačil

Někdo dosáhne všeho. Postaví dům, který ho oddělí od okolního světa. Zajistí se tak, že už nikdy nebude mít nouzi. Získá postavení, o které nemůže přijít. A na konci mnohaletého úsilí stojí uprostřed toho všeho a cítí se hůř než na začátku. Nic mu nechybí, a přesto je něco špatně.

S takovými lidmi pracuji v osobním vedení nejčastěji. Bývají úspěšní, často zámožní, a s obrovskou silou rozvinuli jednu úzkou část sebe sama. Zpravidla proto, že si tím něco vynahrazovali. Strach, že nejsou v bezpečí. Strach, že nejsou dost dobří. Kolem staré rány si vybudovali pevnost a tu pevnost začali považovat za život. Když pak konečně mají všechno, co jim ta pevnost měla přinést, rána uvnitř nezmizela. Po dvaceti nebo třiceti letech se jen hlásí hlasitěji.

Nešlo o chybu. Jen jim chyběl skutečně zpracovaný základ.

Tři instinkty, kterým se snažíme vyhnout

Nejstarší tradice pojmenovaly tři nejzákladnější instinkty, ty, na kterých stojí naše holé přežití, a nebály se je nazvat pravými jmény. Přežití, touhu a osobní sílu. Bez posvátného jazyka jde o něco zcela obyčejného. O strach, žádostivost a ego.

Moderní duchovní přístup s nimi zachází jako s nepřítelem. Znič ego. Zbav se touhy. Povznes se nad strach. Značná část dnešní spirituality je vlastně propracovaný způsob, jak tyto tři věci necítit. A nefunguje to. Co v sobě odmítneme, nezmizí. Zasune se hlouběji do nevědomí a začne žít po svém. Jung to nazval komplexem. Každý ví, že lidé mívají komplexy. Ve skutečnosti mají komplexy nás.

Vybavuje se mi jeden případ z jeho praxe, na který si u tohoto tématu vždycky vzpomenu. Muž navenek nesmírně skromný, nenápadný, vždy spokojený s místem v pozadí. Veškerou ctižádost v sobě potlačil. A noc co noc se mu zdálo o Napoleonovi a Alexandru Velikém. Ta okázalá skromnost a to skryté velikášství byly totéž, jen viděné z jiného úhlu. Ctižádost, kterou v sobě odmítal, nikam nezmizela. Přesunula se tam, kde už na ni neviděl, a odtud ho ovládala. Kdo se povznesl nad svou ctižádost, bývá ve skutečnosti ze všech největší ctižádostivec. Jen ztratil schopnost si toho na sobě všimnout.

Proto je tradiční postup podivnější a náročnější než ten dnešní. Neříká tyto instinkty zabít. Říká zvládnout je. Instinkt, který jsem si osvojil a zvládl, není totéž co instinkt, který jsem v sobě umlčel. Umlčený nezmizí, jen zesílí a jednou se ozve o to hlasitěji. Zvládnutý se stane zdrojem energie.

Touha, které se lidé nejvíc bojí

Vezměme si touhu, instinkt, kterého se lidé nejvíc chtějí zbavit. Hluboko v každém z nás sídlí surová tvořivá a sexuální síla, která tlačí na vybití. Když ji necháme nevědomou, promění se v nutkání, ve stále stejnou smyčku opakovanou donekonečna. Když ji potlačíme, neztichne. Jen zdivočí. A právě zde se tantra rozchází s asketickou tradicí. Brzy pochopila, že potlačení tak silného instinktu plodí neurózu, ne svobodu, a zvolila jinou cestu. Ne potlačení, ale přesměrování.

Táž síla, která se běžně vybíjí dolů a ven, se dá obrátit a vést vzhůru. A po celou tu cestu zůstává toutéž silou. Tantra pro její vzestup má vlastní pojem, úrdhva-rétas, doslova ten, jehož energie proudí vzhůru. Během toho vzestupu se surová síla proměňuje v ódžas, jemnou životní a duchovní energii, která vyživuje vyšší centra a stává se palivem pro rozšířené stavy vědomí.

Swami Satyananda říká, že na jedné úrovni je to síla plození, na druhé láska a touha po spojení, a přečištěná ještě výš je to táž síla, ze které vzešla teorie relativity i hudba, která nás dojímá. Jedna síla, tři patra. Na nejvyšší patro se nedostanete tak, že přeskočíte přízemí. Musíte tu sílu vzít s sebou nahoru. Rozptýlené světlo zaostříte do jednoho paprsku, místo abyste zhasli lampu.

Tady je užitečné rozlišit tři podoby téže síly, protože se snadno zamění. Sexualita je surový pud, který volá po vybití a sám o sobě se stále opakuje. Senzualita je schopnost cítit a být přítomný, přechod od chtění k prožívání, od reaktivity k vnímavosti. Tvoří most mezi zbylými dvěma. A tvořivost v pravém smyslu nastává tehdy, když se surová síla a vnímavost spojí s vědomým záměrem a člověk tvoří ne kvůli výsledku, ale proto, že jeho prostřednictvím vzniká něco, co tu dosud nebylo. Klíč není v potlačení instinktů, tím se člověk připraví o vitalitu, ale v jejich zvědomění a nasměrování.

Proč ego není to, co si o něm myslíme

Ego není nepřítel. Je to střed našeho vědomí, bod, ke kterému vztahujeme všechno, co si uvědomujeme. Vnitřní práce ego neničí. Sesazuje ho z trůnu. Ego si podrží místo středu vědomí a přitom zjistí, že není středem celého člověka. Stává se jednou z jeho částí, ne celkem.

Když se ego místo sesazení úplně rozpustí, není to osvobození, ale zhroucení. Bytostné Já v nás se totiž může projevit jen tehdy, když ego stojí pevně. Člověk bez ega není osvícený. Je zaplavený, a zaplavení není svoboda. Cílem nikdy nebylo ego zničit. Cílem bylo přestat nechat nevědomé ego, aby řídilo všechno, a přitom mu řízení úplně nevzít.

Právě proto trvám na tom, že ego je nutné, i když laciná spiritualita tvrdí opak. Abychom se dostali k vyšším úrovním vědomí, musíme mít pevné ego, protože právě ono nám umožňuje uvědomovat si sami sebe. Nejde o to ego zničit, ale o to mít pevný střed, ze kterého se dá růst.

Prsten, který má vás

Vrací se mi u toho jeden obraz z Pána prstenů. Všichni si pamatují tu větu, že máte prsten moci. Málokdo si všimne, že kniha říká pravý opak. Nemáte prsten. Prsten má vás. Touha po moci, ego ponechané samo sobě, se stane tím, čemu sloužíte a čemu tiše podřizujete všechno ostatní, zatímco si namlouváte, že to řídíte vy. Přesně o tom je třetí čakra. Nejde o to, jestli moc máte. Jde o to, jestli ovládáte ji vy, nebo ona vás.

Durga a ničení ze soucitu

Zde tradice dělá něco, co příručka sebepomoci nesvede. Místo návodu nabízí obraz proměny. V Déví Máhátmja, textu starším než patnáct století, vyjíždí bohyně do boje proti vojsku démonů. Při povrchním čtení je to válečný příběh. Při čtení, jak text vždy chápali jeho vykladači, jsou démoni silami uvnitř člověka, ze kterých se vlivem ega a nevědomosti staly síly ničivé. Mahišásura mění podoby stejně, jako si sebeklam nasazuje jednu masku za druhou, a text ho popisuje jako souhrn šesti vášní, touhy, hněvu, chamtivosti, pýchy, závisti a klamu.

A pak přijde detail, který tento obraz odlišuje od každé představy o pouhém přemožení nižší přirozenosti. Detail, který stojí přímo v sanskrtském textu, ne až v pozdějším výkladu. Bohyně neničí z nenávisti. Text říká, že je stále obrácená k dobru všech bytostí a že nepřátelé, které usmrcuje, jsou dotekem jejích zbraní očištěni, ušetřeni dlouhého utrpení a spíše pozvednuti než potrestáni. Ničí to, co škodí, ze soucitu, a míří přitom na to, co poškozuje člověka, nikdy na člověka samotného a nikdy na druhého. Strach neporazíme silou. Postavíme se mu, a na bojišti se z něj stává odvaha. Ne tím, že budeme předstírat, že zmizel, ale tím, že ho prožijeme, necháme na sebe působit a naučíme se v tom napětí obstát, aniž bychom se zlomili.

Co se stane, když instinkty ovládneme

Strach, kterému se postavíme, místo abychom před ním utíkali, se promění ve schopnost rozlišovat. Dřívější nervózní ostražitost se stane nástrojem, kterým poznáme, za čím jít a co nechat být. Touha, kterou zvědomíme a začneme používat, místo abychom ji v sobě umlčeli, se promění ve směřování, v jasné vědomí toho, co skutečně chceme, místo rozptýlené touhy po čemkoli jiném. Surová životní síla se promění v pevnost, ve schopnost se ráno probudit a udělat další krok, a pak zase další, změnit svůj přístup, změnit svůj život, vytvořit něco, co tu dřív nebylo. Získáme moudrost, vůli a schopnost jednat.

Nic z toho nedosáhne člověk, který chtěl vyšší patra přeskočit rovnou. A právě s tímto selháním se v praxi potkávám znovu a znovu, přitom to není selhání, před kterým varuje svět povrchní spirituality. Není to nikdo uvězněný ve svých pudech. Naopak. Jsou to lidé, kteří přečetli všechno, pochopili všechno, a přesto se nedokážou pohnout z místa. Mají spoustu vhledů a jsou přitom ochromení. Vyjeli výtahem do posledního patra a diví se, že pod budovou chybí základy. Jejich poznání může být opravdové, jenže nemá se o co opřít.

Téměř celý moderní západní svět, řekly by tradice, žije výhradně v těchto prvních třech úrovních. V přežití, majetku a moci. Není to výtka. Je to místo, kde práce začíná. Chyba není v tom, že tam člověk je. Chyba je ve snaze odejít dřív, než se s tím, co je tam dole, dokáže smířit, a v tom, že se ten útěk pak nazve duchovním životem.

Člověk, kterým jsem začal, neselhal proto, že chtěl bezpečí a sílu. To chce každý. Selhal proto, že postavil pevnost, místo aby se podíval na strach, kvůli kterému ji stavěl. Ty základní instinkty nejsou nepřítelem vyššího života. Jsou do něj dveřmi. A jsou to právě ty dveře, kterým se většina lidí celý život vyhýbá.

Kurz Práce se stínem

Pokud je to práce, kterou chcete dělat pomalu a do hloubky, kurz Práce se stínem míří přesně sem. Nezachází s instinkty jako s nepřáteli k poražení. Učí jim porozumět, převést je do srozumitelné řeči a proměnit je ve zdroj síly, ze které se dá žít. Více na paulus.yoga/stin.

Časté otázky

Co jsou první tři čakry a co znamenají? První tři čakry jsou múladhára, svádhišthána a manipúra. Múladhára nese přežití, bezpečí a strach ze smrti. Svádhišthána cítění, požitek a tvořivost. Manipúra moc, vůli a sebeuvědomění. V běžném životě je prožíváme jako strach, žádostivost a ego.

Mám se prvních tří instinktů zbavit, nebo je překonat? Ani jedno. Nejde o to je potlačit ani se nad ně povznést, ale zvědomit je, integrovat a naučit se je používat. Potlačený instinkt nezmizí, osamostatní se a začne řídit člověka z nevědomí. Zvládnutý instinkt se promění v použitelnou sílu.

Proč potlačení instinktů nefunguje? Protože co v sobě odmítneme, nezmizí. Jung to popsal jako autonomní komplex. Vytěsněný obsah získá vlastní energii a ovládá člověka z místa, na které nevidí. Potlačená ctižádost se pak vrací jako nejsilnější ctižádost, tentokrát nevědomá.

Je ego v józe a v psychologii nepřítel? Není. Ego je střed vědomí a nezbytný pevný bod, ze kterého se dá růst. Vnitřní práce ego neničí, jen ho sesadí z pozice jediného vládce na jednu z částí celku. Člověk bez ega není osvícený, je zhroucený.

Co znamená příběh Durgy v Déví Máhátmja? Bohyně Durga poráží démony, kteří představují ničivé síly uvnitř člověka, ne vnější nepřátele. Podle samotného textu je ničí ze soucitu, ne z nenávisti, a míří na to, co člověku škodí. Je to obraz proměny strachu v odvahu.

Jak souvisí práce se stínem s prvními třemi čakrami? Stín drží vytěsněné instinkty a vlastnosti, včetně těch, které patří k prvním třem čakrám. Práce se stínem je proces, ve kterém se strach, touha a potlačená síla vracejí do vědomí. Ze strachu se stává schopnost rozlišovat, z touhy směřování a ze surové síly pevnost, ze které se dá jednat.

Zdroje a reference

C. G. Jung: Aion. Příspěvky k symbolice bytostného Já (1951), o egu jako středu vědomí, který se z pozice vládce stává částí celku.

C. G. Jung: Přehled teorie komplexů, o autonomním komplexu a o tom, že komplexy ovládají nás.

C. G. Jung: Dvě eseje o analytické psychologii, o posedlosti autonomními obsahy a o případu skromného muže se sny o Napoleonovi a Alexandrovi.

C. G. Jung: dopis Aniele Jaffé z 3. září 1943, o tom, že bytostné Já se stává vědomým jen tehdy, když ego stojí pevně.

Robert A. Johnson: Owning Your Own Shadow (1991), o zlatě ukrytém ve stínu.

Déví Máhátmja (Durgá Saptašatí, kapitoly 81 až 93 Márkandéjapurány, přibližně páté až šesté století našeho letopočtu). Soucit bohyně vůči démonům, které usmrcuje, stojí v samotném textu, v hymnu Šakrádistuti.

Swami Satyananda Saraswati: Kundaliní Tantra (1984), o prvních třech čakrách jako přežití, touze a moci a o jedné tvořivé síle, která se projevuje na několika úrovních.

Georg Feuerstein: The Yoga Tradition (1998), o tantrické proměně této síly jako o vědomém procesu.

Závěr

Všechno se tu opírá o jedno zjištění, které jde proti běžné intuici. Duchovní nauky často radí ty nejnižší instinkty co nejrychleji nechat za sebou a zamířit vzhůru, ke světlu, k jednotě, k tomu, co přesahuje strach, touhu i ego. A právě to nefunguje. Kdo nezpracuje základ, nemá na čem stavět.

První tři čakry nejsou nižší přirozeností, kterou máme přemoct. Jsou to tři instinkty, které udržely při životě každého z našich předků dost dlouho na to, abychom tu dnes byli. Strach, touha, moc. Když je potlačíme, propadnou se do nevědomí a řídí nás odtamtud. Když je zvědomíme a zpracujeme, promění se ve schopnost rozlišovat, ve směřování a v pevnost, ze které se konečně dá jednat. Právě v tom je rozdíl mezi útěkem, který si říká duchovní život, a prací, ze které skutečný život teprve vzejde.

Zbývá otázka, na kterou si musí každý odpovědět sám. Co jste se v sobě celý život snažili překonat, aniž byste to kdy skutečně zpracovali?