Nejstarší řeč lidské duše
Tato stránka je úvod do mytologie tak, jak jí rozumím já, Daniel Paulus. Čtu ji společně s hlubinnou psychologií C. G. Junga a v duchu srovnávací mytologie Josepha Campbella a Marie-Louise von Franz, jako dva jazyky téže skutečnosti.
Najdete tu mytologii jako symbolickou řeč, kterou duše mluví sama o sobě, ne jako sbírku starých příběhů. Řecké báje, severské ságy i lidové pohádky popisují tytéž vnitřní děje a postavy, které v každém z nás působí bez ohledu na dobu a místo narození. Mýtus se nevykládá rozumem, ale překládá do vlastní zkušenosti.
Konkrétně tu projdeme:
co je mýtus a čím není (oddělení od „výmyslu" a klišé)
mýtus jako řeč nevědomí (archetypy, kolektivní nevědomí, Jung)
cestu hrdiny a cestu hrdinky (Campbell, monomýtus, individuace)
stín, zlo a trickstera v mýtu i v psychice
animu a anima, vnitřní ženství a mužství
jak mýtus číst do hloubky (čtyři úrovně řeči)
Stránka je dlouhá. Není určená k jednomu přečtení. Spíš jako rozcestník, ke kterému se vrací člověk, který má konkrétní otázku.
Mýtus je symbolický jazyk nevědomí a zároveň otevření k posvátnému, ne primitivní věda ani lež.
Archetypy, které popsal Jung, jsou tytéž vzorce, které nacházíme v mýtech všech kultur.
Cesta hrdiny, jak ji popsal Joseph Campbell, je obrazem individuace, tedy cesty k celistvosti.
Mužská a ženská cesta zrání mají odlišný vzorec. Sestup do popela u mužů, proměna přes vztah a instinkt u žen.
Anima a animus jsou vnitřní postavy opačného pohlaví, jejichž sjednocení vede k celistvosti.
Stín obsahuje i takzvaný zlatý stín, naše nejlepší, dosud neprožité vlastnosti. Trickster je síla, která boří řád a tím umožňuje proměnu.
Mýtus žije teprve přes rituál, sen a aktivní imaginaci, ne jako pouhý příběh.
Navazuji na jungovskou školu, mytopoetickou linii i na religionistiku Mircey Eliadeho a Jeana Gebsera.
Mýtus a psychologie, dva jazyky téhož
Co je mýtus
Hierofanie, posvátný čas a střed světa
Mýtus jako řeč nevědomí
Vývoj vědomí, magické, mýtické a mentální struktury
Kosmogonie, mýty o stvoření a prvotní celistvost
Mýtus mezi psychologií a posvátnem
Archetypy v mýtu
Cesta hrdiny a její psychologický význam
Mužská iniciace a sestup do podsvětí
Cesta hrdinky, Erós, Psýché a vnitřní divokost
Osobní mýtus a jeho struktura
Anima a animus, sjednocení s vnitřním partnerem
Stín, zlo a postava trickstera
Iniciace a zrání
Symbol a pohádky jako řeč psychiky
Jak číst mýtus do hloubky
Aktivní imaginace, sny a rituál
Čtyři úrovně řeči
Mýtus na Východě
Král rybář
Mytologie a psychologie
Mytologie a tantra
Mytologie a jóga
Mytologie a meditace
Mytologie a džjotiš
Mytologie a ajurvéda
Učenci a školy
Čím mytologie není
Časté otázky
Související témata
Než půjdu do jednotlivých témat, chci odpovědět na základní otázku. K čemu mýtus vlastně je. Věda a logika vysvětlují, jak věci fungují. Mýtus dělá něco jiného. Odpovídá na otázku proč, na otázku po smyslu. A právě proto ho potřebujeme dodnes, i když svět umíme změřit do posledního atomu. Plní podle mě několik prolínajících se úkolů.
Dává smysl utrpení. Když svou ránu, ztrátu nebo vztah k rodičům uvidím v rámci nadosobního příběhu, přestává to být jen moje izolovaná křivda. Stává se to součástí odvěkého lidského dramatu. To člověka vymaní ze sebestřednosti vlastní bolesti a dá jí hlubší rozměr. Utrpení tím nezmizí, ale přestane být němé.
Ukazuje vzory jednání. Mýtus vypráví, jak bohové nebo předci jednali na počátku času, a tím dává model pro to nejdůležitější v životě, pro práci, lásku, výchovu i smrt. Kosmogonický mýtus, příběh o stvoření, je přitom vzorem pro každé tvoření vůbec, na úrovni těla, duše i ducha.
Orientuje v tom, co dělat. Vědecký svět je místo k pozorování. Mýtický svět je místo k jednání. Mýtus pomáhá odpovědět na nejtěžší otázku, co by mělo být, kam jít z neuspokojivého stavu a jakou cestou. Bez téhle vnitřní orientace by se člověk neuměl postavit tomu, co je nové a nečekané.
Uchovává moudrost. Mýty a pohádky jsou pokladnice, do které lidstvo po tisíciletí ukládalo svou zkušenost. Sáhne se do ní ve chvíli, kdy vlastní rozumové způsoby řešení selžou. Zároveň drží pohromadě společenství, protože sdílený příběh formuje, jak lidé myslí a co cítí. Odříznout se od mýtů své kultury znamená ztratit spojení se zdroji vlastní existence.
Táhne dopředu. Z pohledu hlubinné psychologie je hlavním úkolem mýtu dávat symboly, které vedou ducha kupředu, proti tahu regrese, jež by člověka nejraději stáhla zpět do dětské závislosti a nevědomí. Příběhy o hrdinech a iniciačních zkouškách jsou bezpečné struktury, ve kterých vědomí dospívá.
Otevírá posvátné. A konečně, mýtus dělá skok přes hranice smyslů. Obrazy bohů nejsou doslovný popis vesmíru, ale prostředky, které mají mysl probudit, vytrhnout ze strnulosti a nasměrovat k tomu, co leží za slovy a pojmy. O lidském osudu tak řekne víc a důvěrněji než jakákoli věda.
Tyto funkce ale nejsou všude a vždy stejné. Mýtus žije, stárne a proměňuje se. Symbol, který je dlouho v oběhu, ztrácí svou původní sílu a stává se z něj prázdná fráze, proto se v mýtech tak často vrací motiv stárnoucího krále, kterého je třeba vyměnit, aby se vládnoucí princip mohl obnovit. A každá kultura řeší mýtem právě to, co jí zrovna chybí. Tomu, jak se mýtus mění s vývojem vědomí a jak se liší Východ a Západ, se věnuji dál v textu.
Začněme tím, co mýtus není, protože v tom je dnes největší zmatek.
Dlouho se na něj tak dívalo, jako na neohrabaný pokus dávných lidí vysvětlit blesk, slunce nebo roční období, dokud nepřišla skutečná věda a nenahradila ho. Tato představa míjí podstatu. Mýtus nikdy nebyl o tom, jak funguje vnější svět. Byl vždy o tom, jak funguje svět vnitřní.
I když se to slovo dnes v běžné řeči používá právě takhle, ve smyslu „to je mýtus", tedy něco nepravdivého. Pravý opak je blíž skutečnosti. Mýtus vypráví pravdu, která je hlubší než fakta. Pravdu o lidské zkušenosti, o přechodech, kterými procházíme, o silách, které se v nás střetávají.
Ačkoli jsou úzce spjaté. Náboženství je organizovaná soustava víry a praxe. Mýtus je vyprávění, které stojí pod ním, příběh, který dává zkušenosti tvar. Mýtus může žít i mimo náboženství, v pohádce, v eposu, dnes ve filmu.
Nejpřesnější je říct, že mýtus je symbolický příběh, ve kterém kultura ukládá svou nejhlubší zkušenost o tom, co znamená být člověkem. Jak dospět. Jak se vyrovnat se ztrátou. Jak projít proměnou. Jak zemřít. A protože tato základní lidská zkušenost se napříč věky a kulturami příliš nemění, vyprávějí mýty po celém světě, nezávisle na sobě, překvapivě podobné příběhy.
Mýtus má své příbuzné a stojí za to je rozlišit. Mýtus sám je svázán s konkrétní civilizací. Vypráví posvátnou historii, popisuje, co se stalo na počátku času, a tím pro danou kulturu ustanovuje základní pravdu o světě. Není racionálně dokazatelný, ale nese pravdu intuitivní, založenou na prožitku a víře. Takový je babylonský Epos o Gilgamešovi nebo řecká Odyssea.
Mýtus často vzniká i z dějin. Lidová paměť promění historickou událost v příběh. Srbský kralevic Marko ze čtrnáctého století se v lidovém podání stal hrdinou bojujícím s tříhlavým drakem. Tragická smrt mladého rumunského horala, který se zřítil ze skály v předvečer svatby, se za pouhých čtyřicet let proměnila v příběh o žárlivé horské víle.
Pověst neboli legenda je oproti tomu zpráva o konkrétní magické události, vázaná na určité místo, čas a jména. Ukazuje napjatý vztah lidského života k druhému světu. Robert Bly staví legendu proti suchému zákonu, proti pouhým pravidlům pro přežití, a vidí v ní to, co je vlhké, divoké a nezkrocené.
Pohádka vzniká abstrakcí z pověsti. Ve chvíli, kdy se z příběhu o konkrétním mlynáři vytratí jméno i místo a začne se vyprávět „byl jednou jeden mlynář", rodí se pohádka. Odpoutá se od složitostí civilizace a podává archetyp v nejčistší, ořezané podobě. Proto jsou pohádky tak přenosné a proto v nich Marie-Louise von Franz četla nejobecnější anatomii lidské psychiky.
Mýtus a pohádka vyjadřují tajemství spontánně. Dogma a doktrína jsou oproti tomu umělé formy, které mají původní zážitek posvátna vysvětlit a obhájit pro lidi, kteří ho sami neprožili. Dogma drží ohromující zkušenost s posvátnem v podobě, kterou lidská mysl unese. Časem ale hrozí, že se z něj stane jen uklidňující program odpovědí, prázdná forma, ze které vyprchalo tajemství. Proto se mystika tak často dostává s dogmatem do sporu.
C. G. Jung ten rozdíl ukázal přesně. Archetyp, řeč mýtu, přirozeně spojuje protiklady v jednotu. Dogma trvá na tom, že „tři jsou jedno", ale odmítá připustit, že „čtyři jsou jedno". Mýtus zahrnuje i to čtvrté, odvrácené a temné. Dogma ho vytěsňuje.
Aby byl obraz úplný, musím doplnit pohled, který přináší religionistika, a hlavně Mircea Eliade. Ten ukázal, že mýtus není jen psychologie. Je to také způsob, jak se v lidském životě objevuje posvátno.
Hierofanie znamená zjevení posvátného. Okamžik, kdy se v obyčejném, profánním světě náhle ukáže něco z jiného řádu, něco, co člověka přesahuje. Kámen, strom, místo nebo událost se stanou víc než sebou samými, stanou se nositeli posvátna. Mýtus tyto okamžiky uchovává a vypráví. Není to popis přírody, ale svědectví o tom, kde a jak se posvátno dotklo světa.
Eliade na tom ukázal důležitý paradox. Když se posvátno projeví v kameni, kámen zůstává kamenem, navenek se nezmění nic. A přesto se pro toho, komu se zjevil jako posvátný, jeho obyčejná skutečnost promění v něco zcela jiného. Posvátno nepřichází odjinud. Ukazuje se uprostřed všedního světa a proměňuje jeho význam, aniž by měnilo jeho podstatu.
Eliade ukázal, že mýtus vždy vypráví o tom, co se stalo na počátku času, v onom čase, latinsky illud tempus. Ne v dějinách, ale před nimi, ab initio, na samém prvopočátku. A rituál, který mýtus doprovází, není připomínkou té dávné události. Je jejím znovuprožitím. Když se mýtus rituálně opakuje, posvátný čas počátku se vrací do přítomnosti. Člověk vystupuje z běžného plynoucího času a vstupuje do času počátku, kdy bylo všechno ještě celé.
Tento čas se nevyčerpává a nestárne. Je zvratný, lze se do něj vracet znovu a znovu, protože nepatří do plynoucích dějin, ale do věčné přítomnosti počátku. Každý svátek a každý obřad je takovým návratem, vystoupením z času, který ubíhá, do času, který trvá.
Každá mytologie má svůj střed, osu světa, axis mundi. Strom světa, posvátnou horu, sloup spojující nebe, zemi a podsvětí. Kolem tohoto středu se orientuje celý mytologický prostor. Je to bod, kde se světy dotýkají a kudy lze přejít z jednoho do druhého. I tato představa má svou vnitřní obdobu. Je to osa, kolem které se uspořádává celá psychika, to, čemu Jung říkal Bytostné Já.
Z toho plyne i zvláštní vztah archaického člověka k dějinám. Lineární čas, sled neopakovatelných událostí, vnímá jako břemeno, jako něco, co Eliade nazval hrůzou z dějin. Brání se mu tím, že opakuje činy, které na počátku vykonali bohové, a tím svět pravidelně obnovuje. Rituálem se dění zastavuje a vrací k prvopočátku, kdy bylo vše ještě čisté. Svět tu neupadá nezadržitelně dopředu, ale cyklicky se vrací do bodu zrození. I tato představa má vnitřní obdobu. Je to potřeba duše vracet se k tomu, co je v ní původní a nezničitelné, a tím se obnovovat.
Tento posvátný rozměr je důvod, proč mýtus nikdy nečtu jen jako popis nevědomí. Je v něm i to, co nás přesahuje.
Tady se mytologie setkává s hlubinnou psychologií, a pro mě je toto setkání to nejdůležitější.
Carl Gustav Jung jako první systematicky ukázal, že mýtus a sen mluví týmž jazykem. Když pozoroval sny svých pacientů, nacházel v nich obrazy a motivy, které tito lidé nemohli znát a které se přitom shodovaly s mýty dávných kultur. Vyvodil z toho, že existuje vrstva psychiky, kterou nazval kolektivní nevědomí, společná všem lidem. A že mýtus je sen celého lidstva, vyprávěný nahlas.
To obrací obvyklý pohled. Nečteme mýtus proto, abychom se dozvěděli něco o starých Řecích nebo o Germánech. Čteme ho proto, že vypráví o nás. Hrdina, který sestupuje do podsvětí, je naše vědomí sestupující do nevědomí. Drak, kterého musí přemoci, je náš stín. Poklad, který střeží, je naše vlastní celistvost, kterou jsme ztratili z dohledu.
Mýtus přitom dělá něco, co přímé psychologické vysvětlení nedokáže. Obejde naši obranu. Když mi někdo řekne přímo, co mám na sobě změnit, ego se okamžitě brání. Ale když totéž uslyším jako příběh, projde to kolem stráží a dotkne se mě hlouběji. Proto mýtus po tisíciletí funguje a proto na nás dodnes působí filmy, které se starých vzorců dotýkají, často aniž jejich tvůrci vědí proč.
Pokud chcete tomuto psychologickému pozadí rozumět víc, navazuje přímo na hub psychologie, kde rozebírám strukturu psychiky, archetypy a individuaci podrobněji.
Mýtus je svázán s určitým způsobem, jak člověk vnímá svět. A ten se v dějinách proměňoval. Dva myslitelé mi tu pomáhají nejvíc, Erich Neumann a Jean Gebser.
Erich Neumann, kterého sám Jung považoval za svého nejnadanějšího pokračovatele, ukázal, že mýty světa, čtené ve správném pořadí, vyprávějí jeden velký příběh, zrození vědomí z nevědomí. A co je důležité, tentýž vývoj, kterým prošlo lidstvo, opakuje ve zkratce každé dítě a každý z nás. Neumann jej rozdělil do tří velkých stádií.
Uroborické stádium. Na počátku je stav, který Neumann nazval uroboros, podle obrazu hada požírajícího vlastní ocas. Je to dokonalá, ale nerozlišená jednota, ve které ještě nejsou žádné protiklady, žádné já a ty, žádné dobro a zlo. Vědomí tu ještě nevzniklo, dřímá v plnosti a slastné soběstačnosti, jako dítě, které dosud nerozlišuje sebe a matku. Této fázi odpovídají mýty o stvoření, o vynoření světla z prvotní temnoty. Je to obraz vědomí, které se teprve chystá zrodit.
Matriarchální stádium. Jakmile se zárodek já začne probouzet, uroboros se polarizuje a vládu přebírá Velká Matka, mocná a obojaká síla, která dává život a zároveň pohlcuje. Slabé já je na ní zcela závislé a má vůči ní podobu syna a milence, který slouží jen jejímu koloběhu. Sem patří mýty o bozích vegetace, kteří umírají a jsou znovu kříšeni, Attis, Adonis, Tammuz. A také postavy, které se moci Matky už vzpírají, ale ještě na to nemají sílu, a hynou, Narkissos nebo Pentheus. Psychologicky je to nebezpečí pohlcení, návratu a rozpuštění já v nevědomí.
Patriarchální stádium a mýtus hrdiny. Zlom přichází s oddělením prarodičů světa, nebe od země. Tím vzniknou protiklady a já může konečně zjistit svou oddělenost a říct „já jsem já". Já se stává hrdinou. Vydává se na boj s drakem, kterým je nevědomí, musí symbolicky zabít matku, tedy překonat pohlcující moc nevědomí, i zabít otce, tedy starý ztuhlý řád a slepou tradici. Osvobozuje zajatou pannu, svou vlastní duši, animu, a posvátným sňatkem s ní zakládá nový řád. Sem patří klasické příběhy o boji s drakem a záchraně panny a hrdinové dvojího zrození, kteří mají pozemskou matku i božského otce, Héraklés, Perseus, Théseus.
Jean Gebser šel ještě dál a popsal celé dějiny vědomí jako sled struktur. Po archaické, téměř spící struktuře přichází magické vědomí, kde člověk splývá se světem a působí na něj kouzlem. Pak mýtické vědomí, jehož řečí je obraz a příběh, jehož základem je polarita, ve kterém se rodí duše a jehož symbolem je kruh. A teprve potom mentální vědomí, naše dnešní racionální, lineární myšlení, které svět rozděluje a měří.
Tady je vysvětlení, proč dnes mýtům rozumíme tak těžko. Vznikly v mýtické struktuře vědomí, mluví jazykem obrazu a polarity. My je čteme z mentální struktury, která chce jednoznačnost a fakta. Mýtu proto nelze rozumět, dokud se nenaučíme znovu vidět obrazem, ne jen pojmem. Gebser přitom netvrdil, že máme couvnout zpět. Mířil k tomu, co nazval integrální vědomí, schopné držet všechny struktury najednou. Vývoji vědomí a stavbě psychiky se podrobněji věnuji v hubu psychologie.
Mýty se dělí do dvou velkých skupin a je užitečné je nezaměňovat. Hrdinské mýty a mýty o stvoření, kosmogonie.
Hrdinský mýtus, o kterém mluvím nejvíc, mapuje vývoj ega, zrození a zrání vědomého já. Kosmogonický mýtus vypráví něco jiného. Popisuje stvoření světa, vznik řádu z původního chaosu, emanaci, vyvěrání všeho z prvotní prázdnoty nebo jednoty.
Tyto příběhy mají svou vnitřní obdobu. Onen prvotní stav před stvořením, dokonalý a nerozlišený, je týž stav, který Neumann nazval uroboros. Je to obraz prapůvodní celistvosti, ze které jsme všichni vyšli a ke které se na konci cesty vracíme, ale už vědomě. Mnoho duchovních tradic popisuje cíl právě takto. Návrat do původní jednoty, tentokrát se zachovaným vědomím.
Rozlišení obou typů má praktický význam. Když ve snu nebo v životě prožíváme rozpad a chaos, můžeme si to vyložit dvěma způsoby. Buď jako sestup hrdiny do zkoušky, ze které se má vynořit silnější já. Nebo jako návrat k prvotní celistvosti, rozpuštění příliš tuhého ega. Mýtus nám dává jazyk, jak ten rozdíl rozpoznat.
Kosmogonických mýtů je mnoho, ale opakuje se v nich několik základních vzorců. Každý vypovídá o jiném způsobu, jak vědomí chápe přerod z chaosu do uspořádaného světa.
Rozdělení světových rodičů. Prvotní stav je těsné objetí Otce Nebe a Matky Země, ve kterém není místo pro život. Teprve když je děti násilně oddělí, vznikne prostor a světlo. U Maorů odtrhne Rangiho od Papy jejich syn Tánemahuta. V Řecku oddělí Úrana od Gaii Kronos. V Egyptě, kde jsou role obrácené, oddělí nebeskou Nut od země Geba bůh vzduchu Šu.
Kosmické vejce. Celý svět je nejprve uzavřen v dokonalé skořápce, která pukne a uvolní život. V pelasgickém mýtu snese bohyně Eurynomé vejce na vody a z něj vyskočí vše, co existuje. V hinduistické verzi se ze zlaté části skořápky stane nebe, ze stříbrné země.
Rozčtvrcení prvotní bytosti. Svět je vystavěn z těla původního obra nebo nestvůry. Babylonský Marduk zabije dračici Tiamat a z jejího těla utvoří svět. V germánské Eddě vznikne země z těla obra Ymira. V Indii je obětován prvotní člověk Puruša.
Postupná emanace. Místo jediného aktu se tvary pomalu odvíjejí z temnoty a prázdnoty. Maorský zpěv stvoření vede od Prázdnoty přes hlubiny Noci k úsvitu a vzniku Nebe a Země. U Hésioda vyvstane z Chaosu nejprve širokoprsá Gaia.
Stvoření slovem nebo myšlenkou. Tvořící bůh stojí nad přírodou a tvoří ji zvenčí, čistým duchem. Egyptský Ptah tvoří svět myšlenkou v srdci a slovem na jazyku. V judeo-křesťanské tradici odděluje Jahve světlo od tmy příkazem.
Stvoření z Velké Matky. Historicky nejstarší vrstva. Velká Bohyně je celistvý zdroj, ze kterého vyvěrá život bez mužského partnera. Sumerská Nammu jako prvotní voda sama zplodí nebe i zemi.
Tyto vzorce nejsou jen dávné kuriozity. Každý popisuje i jeden způsob, jak v člověku vzniká řád z vnitřního chaosu. Oddělením protikladů, prasknutím staré formy, obětí, pomalým zráním, vědomým záměrem, nebo z hlubiny, která rodí sama ze sebe.
Tady musím udělat důležité rozlišení, protože na něm stojí, jestli je čtení mýtu hluboké, nebo povrchní.
Začnu tím, odkud ta nedůvěra pramení. Moderní psychologie se zrodila s ambicí být přírodní vědou. Chtěla měřit, pozorovat a opakovat pokus, a tím se zařadit vedle fyziky a biologie. V takovém rámci ale není místo pro posvátno. Co se nedá změřit ani zvážit, propadá sítem jako nevědecké. Mýtus se tak dostal do role buď pověry, kterou má rozum překonat, nebo dětinské iluze, kterou je třeba prohlédnout.
Sigmund Freud šel touto cestou nejdál. Náboženství i mýtus četl jako projekci nesplněných přání a jako kolektivní obdobu neurózy, tedy jako něco, čeho se má zralý člověk zbavit. Tady mýtus ztrácí veškerou vlastní hodnotu a stává se jen příznakem, který se má vyložit a odložit.
A je tu ještě jeden důvod, hlubší. Jak ukázal Jean Gebser, naše dnešní vědomí je mentální a racionální. Chce jednoznačnost, fakta a jeden správný význam. Mýtus ale mluví obrazem a polaritou, drží protiklady pohromadě a odolává jediné definici. Pro racionální mysl proto vypadá jako zmatek nebo primitivní omyl. Ne proto, že by mýtus byl hloupý, ale proto, že ho čteme nástrojem, který na něj nestačí. Není náhoda, že právě Jung se svým zájmem o mýtus, alchymii a náboženství skončil na okraji akademické psychologie a býval označován za mystika.
A přesto je podle mě právě tohle na mýtu to nejcennější. Nevědomí se totiž nevyjadřuje pojmy a definicemi. Mluví obrazy, postavami a ději, tedy přesně tou řečí, kterou mluví i mýtus. Když odmítnu mýtus jako pověru, neztratím jen staré příběhy. Ztratím přístup k celé vrstvě sebe sama, která se jinak než obrazem vyjádřit neumí.
Mýtus navíc promlouvá obrazem, a tím obejde obranu, kterou přímý výklad spustí, jak ukazuji v bloku o mýtu jako řeči nevědomí. K tomu dává osobní krizi nadosobní rámec. Když svou krizi uvidím jako sestup, kterým prošly tisíce hrdinů přede mnou, přestává to být jen moje izolovaná porucha a stává se srozumitelnou fází zrání. Proto mýtus jako jazyk nevědomí neberu jako hezkou ozdobu řeči, ale jako pracovní nástroj, jak se dostat k tomu, co se rozumu vyhýbá.
Jenže ani tady se nesmím zastavit. Jungovský přístup má vlastní hranici. Když ji nehlídám, svádí k tomu, abych mýtus zredukoval na pouhou projekci psychiky. Drak je jen stín, bohyně je jen anima, bůh je jen archetyp otce. Všechno se přeloží dovnitř, do duše, a nic nezůstane venku. Tady se druhou redukcí, tentokrát psychologickou, zase ztrácí to podstatné a vzniká povrchnost, které se chci vyhnout.
Proto vedle Junga čtu Mirceu Eliadeho, který nebyl psycholog, ale religionista, a proto je nezbytným protihráčem. Eliade ukazuje mýtus jako návrat do posvátného času, jako otevření k tomu, co člověka přesahuje. Pro něj mýtus nevypráví o nevědomí. Vypráví o setkání se svatým, s realitou jiného řádu.
Pravda je podle mě v napětí mezi obojím. Mýtus je řeč nevědomí i brána k transcendenci zároveň, ne jedno, nebo druhé. Když ho čtu jen psychologicky, ztrácím posvátný rozměr. Když ho čtu jen nábožensky, ztrácím vhled do vlastní duše. Teprve když držím obě tváře najednou, mýtus promlouvá v plné síle. Toto napětí je možná nejtěžší věc na celé práci s mýtem a zároveň ta nejdůležitější.
Klíčový pojem, který spojuje mýtus a psychologii, je archetyp.
Archetyp je pravzor, univerzální vzorec, který se objevuje napříč všemi kulturami, aniž by se navzájem ovlivnily. Není to konkrétní obraz, spíš prázdná forma, sklon psychiky utvářet zkušenost určitým způsobem. Každá kultura tu formu naplní vlastním obsahem, ale podstata zůstává táž.
V mýtech potkáváme stále tytéž postavy. Každá je obrazem jedné síly v psychice a každá má svůj přesný mytologický výraz.
Velká Matka spojuje protiklady. Jako dobrá matka je plodnost, ochrana a vyživující lůno. Jako Strašlivá Matka je smrt, jeskyně, propast a pohlcení, protože bere zpět vše, co zrodila. Dokonale to drží pohromadě indická Kálí, zároveň milující i krvelačná, nebo slovanská Baba Jaga, paní života i smrti s lebkami kolem chýše.
Moudrý stařec je zosobněním ducha, smyslu a vhledu. Objevuje se ve chvíli, kdy je hrdina v beznaději a potřebuje hlubokou radu nebo magický předmět. Má i temnou, jednostrannou stránku. Jeho obrazem je germánský Wotan, starý poutník s kloboukem staženým přes slepé oko, který obětoval jedno oko u pramene moudrosti, aby získal hlubší vidění.
Božské dítě je potenciál budoucnosti, celistvost a sjednocení protikladů. Bývá zázračně zrozené, brzy opuštěné nebo pronásledované, a přesto nečekaně přežije. Tak je krétský Zeus jako novorozeně ukryt před pohlcujícím otcem a kojen kozou, zástupkyní Velké Matky.
Vedle nich stojí další velké postavy, stín, anima a animus a trickster, kterým se pro jejich důležitost věnuji v samostatných blocích níže.
Tyto postavy nejsou literární klišé. Jsou to obrazy sil, které máme v sobě všichni. Když v sobě rozpoznám, který archetyp se právě probudil a hraje mou situaci, získám odstup. Přestávám být jen já a moje malá nesnáz. Vidím v sobě prastarý lidský vzorec, a to mi paradoxně vrací svobodu.
Důležité je rozlišovat vědomou práci s archetypem od posedlosti komplexem. Když je v nějakém vzorci příliš mnoho nahromaděné a nepřiznané energie, vzniká komplex, a ten v určité chvíli převezme řízení. Je to ten okamžik, kdy si po hádce nebo prudké reakci řeknete, že to jste vůbec nebyli vy, jako by vás něco posedlo. Shrnuji to obratem, že komplex nemám já, ale komplex má mě. Je to jako prsten moci ze starého příběhu. Nedržíte ho vy, on drží vás.
Archetypy v plné šíři rozebírám v hubu psychologie. Tady se soustředím na to, jak žijí v příbězích.
Nejvýznamnější objev moderní mytologie patří Josephu Campbellovi. Ten v polovině dvacátého století položil vedle sebe mýty z celého světa a zjistil, že pod vší rozmanitostí je to jeden a tentýž příběh. Nazval ho monomýtus, neboli cesta hrdiny.
Cesta hrdiny má tři velké fáze. Odchod, iniciaci a návrat.
V odchodu zazní volání k dobrodružství. Něco vytrhne hrdinu z jeho známého světa. Často následuje odmítnutí volání, hrdina se zdráhá, bojí se opustit jistotu. Pak přichází pomoc, mentor nebo průvodce, a hrdina překračuje první práh, hranici mezi známým a neznámým světem. Někdy ho čeká i to, co Campbell nazval břichem velryby, sestup do úplné tmy.
V iniciaci přicházejí zkoušky. Hrdina prochází řadou zkoušek, setkává se se silami, které ho přesahují, čelí svodům, smiřuje se s autoritou, prochází nejtemnějším bodem, kde staré já umírá, a získává dar, elixír, poznání, poklad.
A v návratu se hrdina vrací zpět do běžného světa, často se zdráhá vrátit, ale nakonec překračuje práh zpět a přináší to, co získal, ostatním. Tato poslední fáze bývá podceňovaná, a přitom je klíčová. Proměna, která se nevrátí zpět do života, zůstává neúplná. Cílem není zůstat v jiném světě, ale stát se tím, koho Campbell nazval pánem dvou světů, člověkem, který umí žít v obou.
V úplnosti Campbell rozepsal tuto cestu do sedmnácti kroků, od volání a jeho odmítnutí, přes nadpřirozenou pomoc, překročení prvního prahu a břicho velryby, cestu zkoušek, setkání s bohyní, smíření s otcem a vnitřní smrt ega, až po získání daru, návrat a svobodu žít.
Ke každému stupni přiřazuje konkrétní mýty z celého světa. Břicho velryby, pohlcení do tmy a zdánlivou smrt, ukazuje na egyptském Osiridovi, kterého bratr uzavře do rakve, nebo na navažských hrdinských Dvojčatech procházejících drtícími skalami. Ke stupni ženy jako pokušitelky řadí Oidipa. Získání konečné odměny dokládá Prométheem, který ukradl bohům oheň, Iásónem, jenž přelstil draka a získal zlaté rouno, a Aeneem, který sestoupil do podsvětí za stínem svého otce. A pro chvíli, kdy hrdinu z hlubin vynese vnější síla, uvádí sumerskou Inannu, indiánského Havrana i japonskou Amaterasu.
Možná tuto strukturu znáte, aniž byste věděli odkud. George Lucas postavil Hvězdné války přímo na Campbellově knize. Luke Skywalker žije na nudné planetě, slyší volání, odmítá ho, potká mentora, sestoupí do zkoušek a čelí svému stínu v podobě vlastního otce. Není to náhoda, ale týž starý vzorec.
A teď to podstatné, kvůli čemu mě cesta hrdiny zajímá nejvíc. Není to návod na vnější dobrodružství, ale obraz vnitřní proměny. Campbell sám říkal, že hrdinská cesta není o zabíjení draků někde venku. Je to obraz toho, čemu Jung říkal individuace, tedy cesty, na níž se člověk stává celým.
Když přeložíme postavy příběhu, vyjde to takto. Hrdina je ego, naše vědomé já. Drak nebo nestvůra, kterou musí přemoci, je stín, to, co jsme v sobě odložili a čeho se bojíme. Poklad nebo elixír, který hrdina získává, je Bytostné Já, naše celistvost, ke které celý život směřujeme.
Sestup do podsvětí, ta nejtemnější fáze cesty, je obrazem konfrontace s nevědomím. V dnešní řeči bychom tomu možná řekli krize, deprese, rozpad dosavadního obrazu sebe sama. Z hlediska mýtu to ale není jen porucha, ale nutná část cesty. Hrdina musí sestoupit do tmy, jinak nemůže najít poklad.
Proto mě tolik zajímá Campbellův výrok, který se stal téměř mottem práce se stínem. Jeskyně, do které se bojíš vstoupit, ukrývá poklad, který hledáš. V jeskyni je tma a je tam drak. Ale ten drak střeží zlato. Kdo před ním uteče, uteče i před vlastní silou.
S touto symbolikou pracuji konkrétně v kurzu Práce se stínem, kde se cesta hrdiny stává vodítkem pro orientaci ve vlastním nevědomí.
Campbellova cesta hrdiny je obecná. Z mytopoetického a jungiánského pohledu má ale mužské a ženské zrání odlišný vzorec, a stojí za to je rozlišit. Začnu mužským, jak ho popsal Robert Bly.
První krok mužského zrání je odpoutání se od světa matky a přesun do světa otců, do společenství zralých mužů. V pohádce o Železném Janovi to ztělesňuje okamžik, kdy chlapec musí ukrást klíč zpod matčina polštáře, aby osvobodil divého muže ze zajetí. Je to obraz chvíle, kdy si člověk vezme zpět vlastní autoritu, i za cenu, že zklame ty, kdo ho mají rádi.
Skutečná mužská iniciace pak vede tím, co staré mýty nazývají sestupem do podsvětí, řecky katabasis. Je to období, kdy člověk sestoupí na dno, do popela, do ztráty a pokoření. Bly mluví doslova o letech v popelu. Není to selhání, ale nutná fáze. Teprve na dně, kde padnou všechny iluze o vlastní výjimečnosti, se člověk setká s něčím skutečným.
Tam dole se muž setkává se svou ranou a učí se přijmout ji jako dar, ne jen jako zranění. A navazuje kontakt s hlubokou, instinktivní mužskou energií, kterou Bly nazval divým mužem. Není to agrese ani hrubost, ale spojení s vlastní přirozeností, vitalitou a hloubkou, kterou civilizace u mužů často potlačila. Tento sestup a návrat je tím, co z chlapce dělá muže, a co se v moderním světě bez iniciačních rituálů často nestane vůbec.
Sestup do podsvětí, řecky katabasis nebo nekyia, není jen deprese nebo pád. Je to ponoření do vlastního nevědomí, kde se člověk setká s úděsnými silami, aby nalezl těžko dostupný poklad, ztracenou duši, moudrost nebo elixír. Alchymisté tuto fázi nazývali nigredo, černání, temnou noc duše, ve které se stará osobnost rozpouští. Čtyři mýty ji ukazují obzvlášť přesně.
Inanna. Sumerská bohyně sestupuje z velkého nahoře do velkého dole, do říše své temné sestry Ereškigal. U každé ze sedmi bran musí odložit část svých rouch a odznaků moci, až před trůn smrti předstoupí zcela nahá a bezbranná. Tam je proměněna v mrtvolu a teprve potom zachráněna. Je to obraz nutnosti odložit pýchu, zásluhy i obrany a podřídit se tomu, co je nesnesitelné. Setkání obou sester ukazuje, že já a jeho stín nejsou dva, ale jedno tělo.
Persefona. Mladá dívka je při trhání květin pohlcena propastí a unesena do podsvětí. Protože tam okusí zrnka granátového jablka, musí v něm napříště trávit část roku. Je to obraz násilného konce nevinného, chráněného světa a zároveň obraz semene, které musí klesnout pod zem, aby se na jaře zrodil nový výhonek. Hluboké utrpení je tu inkubační dobou duše, nutnou pro znovuzrození.
Odysseus. V jedenácté knize Odysseie, zvané Nekyia, sestoupí hrdina na okraj světa, vykope jámu a nechá do ní stéct krev obětovaných zvířat, aby přilákal stíny mrtvých a slepého věštce Teiresia. Duchové jsou němí, dokud se krve nenapijí. Krev je tu obrazem vědomé energie. Je to dokonalá starověká podoba toho, co Jung nazval aktivní imaginací. Aby mrtvé obrazy nevědomí ožily a předaly svou moudrost, je třeba jim obětovat část vlastní pozornosti.
Orfeus. Jeho příběh přidává motiv selhání. Orfeus sestoupí do podsvětí pro mrtvou Eurydiku, okouzlí jeho síly hudbou a vyjedná si její propuštění, ale s podmínkou, že se cestou nahoru neohlédne. Neudrží to, ohlédne se a ztratí ji navždy. Ohlédnutí je obrazem regrese, pohledu zpět do minulosti a do stínu, který z člověka činí svou oběť, dokud jeho vědomí ještě neuneslo tíhu té síly.
S těmito obrazy sestupu pracuji v kurzu Práce se stínem.
Ženské zrání má v mýtech vlastní vzorec, který se od mužského liší. Nevede primárně přes boj a sestup do popela, ale často přes vztah, ztrátu a návrat k vlastní přirozenosti.
Mužská cesta je dynamická akce směřující ven, tažení do světa, stínání draků a zachraňování panen. Ženská cesta se obrací do nitra. Když ženu zasáhne silný archetypální zážitek, její přirozeností je stáhnout se do tichého vnitřního středu. Samota je tu ženským ekvivalentem mužského hrdinského činu.
S tím souvisí i rozdíl nástrojů. Mužským nástrojem vědomí je meč, který logicky a břitce rozděluje skutečnost na protiklady a odsekává problémy. Ženským nástrojem je lampa, jemné a teplé světlo přírody. Když žena ve svém vývoji sáhne nejdřív po noži, hrozí, že bude jen ničit. Když použije lampu, vnese do situace světlo, ve kterém může něco růst a proměňovat se.
Nejpřesnějším obrazem ženské cesty je mýtus o Erótovi a Psýché, který rozebral Robert Johnson. Psýché představuje nové, lidštější a vědomější ženství v napětí s Afroditou, prvotním a neosobním ženstvím oceánské hloubky. Na počátku žije Psýché s Erótem v nevědomém ráji, kde má všechno, ale nesmí se na svého manžela podívat ani ptát. Je to obraz vztahu, ve kterém žena zůstává nevědomá. Její sestry, její vlastní vnitřní stín, v ní vzbudí pochybnost. Psýché odhodí nůž, vezme lampu a pohlédne na Eróta takového, jaký je. Tím sice ztratí dosavadní blaženou naivitu, Erós ji opustí, ale začíná tím její skutečný vývoj.
Aby Psýché Eróta znovu nalezla, musí splnit čtyři zdánlivě nemožné úkoly, které jí uloží žárlivá Afrodita. Každý ji učí, jak vědomě používat mužskou sílu, animus, aniž by ztratila svou ženskou přirozenost.
Nejprve má roztřídit obrovskou hromadu semen, obraz vnesení řádu do zmatku vlastních citů a možností. Pomohou jí mravenci, tedy nejhlubší zemité instinkty, na které se může spolehnout. Pak má získat vlnu zlatých beranů, sluneční a útočnou energii. Učí se nejít proti ní silou, ale počkat do večera a sebrat vlnu zachycenou na trní. Třetí úkol je nabrat vodu z řeky podsvětí do poháru. Difúzní ženské vědomí, které vnímá mnoho věcí najednou, se tu učí orlímu odstupu, schopnosti zaměřit se uprostřed chaosu na jednu jedinou věc. A poslední, nejtěžší úkol je sestup do podsvětí pro mast krásy, kde se Psýché učí říkat ne, neplýtvat soucitem a silou na vše, co ji cestou volá o pomoc.
Když nakonec přece jen z touhy skříňku s mastí otevře a upadne do smrtelného spánku, zachrání ji sám Erós. Psychologicky to znamená, že když žena udělá vše, co je v lidských silách, a dojde až na svou hranici, její vnitřní mužský princip ji pozvedne k plné celistvosti.
Druhá velká linie ženské mytologie učí návratu k instinktivnímu životu, k tomu, co bývá nazýváno archetypem divošky, divoké ženy. Civilizace ženu často odřízla od její přirozenosti, od jejího těla, hněvu, intuice a tvořivosti, a naučila ji být způsobnou. Mýty a pohádky o divokých ženách, o čarodějnicích a kostlivých bytostech, které jsou ve skutečnosti moudré, vyprávějí cestu zpět k téhle ztracené přirozenosti.
Obojí, mužská i ženská cesta, vede ke stejnému cíli, k celistvosti. Jen jinou krajinou.
Mýtus není jen něco, co čteme v knihách. Každý člověk jeden má, ať o tom ví, nebo ne. Je to vnitřní příběh o tom, kým jsme, odkud přicházíme a kam jdeme. Jung mu říkal osobní mýtus a považoval ho za jednu z nejdůležitějších věcí, které o sobě můžeme vědět.
Tento příběh se ale musí měnit, jak dospíváme. Mýtus, který nás nesl ve dvaceti, ve čtyřiceti často přestane fungovat. A když ho nepřepíšeme, začne nás dusit. Velká část krizí dospělého života pramení z toho, že žijeme podle starého příběhu, který už neodpovídá tomu, kým jsme se stali.
Práce s osobním mýtem proto znamená rozpoznat příběh, který si o sobě vyprávíme, a tam, kde přestal sloužit, ho vědomě přepsat. Není to pozitivní myšlení ani sebezlepšování, ale skutečná práce s archetypy, ve které jde o to vidět, který vzorec ve mně právě jedná.
Sám Jung došel k tomuto pojmu osobní krizí. Uvědomil si, že žije v teoretických pojmech, a položil si otázku, jaký mýtus vlastně žije. Zjistil, že to neví, a od té chvíle udělal z poznání vlastního mýtu úkol celého života. Objevoval ho tak, že začal pečlivě zkoumat obsahy svého nevědomí, sny a obrazy, které k němu přicházely. Nový osobní mýtus se totiž rodí právě tam, ve snech a v intuicích z temných hodin, ne ve vnějších ideologiích, ze kterých už vyprchal duch.
Klíčem je podle něj změna ústřední otázky. Člověk svůj mýtus neobjeví, dokud se ptá, co po něm chce okolí, jak získá souhlas druhých nebo čím potěší rodiče. Musí se začít ptát, co přes něj zamýšlejí hlubší, transpersonální síly v něm. Někdy se ten objev děje tak, že člověk najde konkrétní pohádku nebo mýtus, který přesně popisuje jeho současný vnitřní vývoj, a ten příběh mu pak slouží jako scénář, podle kterého rozumí svému dalšímu kroku. Osobní mýtus je vždy složen z univerzálních archetypálních prvků, hrdiny, animy, stínu, ale skládá je do zcela jedinečné podoby. Nejde o to napsat velké dílo, ale prožít svou vlastní kapitolu v odvěkém lidském příběhu.
Když pracuji s osobním příběhem konkrétně, používám archetypální strukturu o čtyřech částech, kterou najdete v každém mýtu, v každé velké pohádce i v každém autentickém lidském životě.
Rána je to, co vás formovalo. Místo zvláštní citlivosti, ale i zvláštní síly. Není to slabost, ale bod, odkud vidíte svět jinak než ostatní. Nejpřesněji to ukazuje postava Chirona. Byl to nesmrtelný kentaur a největší léčitel starého světa, zasažený šípem, jehož rána se nikdy nezahojila. Jako nesmrtelného ho nemohla zabít, ale nikdy nepřestala bolet. A z toho místa léčil druhé. Věděl, co je bolest, ne z knih, ale z těla. Rána a dar jsou u člověka vždy blízko u sebe. To je archetyp raněného léčitele.
Cesta je pohyb, který jste udělali, vědomě nebo ne. Vstup do prostoru, odkud se nelze vrátit stejný. Odysseus strávil na cestě dvacet let. Psýché splnila čtyři zdánlivě nesplnitelné úkoly. Parsifal putoval třicet let, než položil správnou otázku.
Obrat je okamžik, kdy se něco změnilo. Nemusí být dramatický. Někdy je to tiché poznání, chvíle, kdy víte, že jste se stali jiným člověkem, i když navenek vypadá všechno stejně.
A dar je to, co nesete zpět. Nemusí být velký ani veřejný. Ale je konkrétní a je váš. S touto strukturou pracuji v kurzu Práce se stínem jako s konkrétním nástrojem.
Jeden z nejdůležitějších Jungových objevů je, že v každém z nás žije vnitřní postava opačného pohlaví. U muže je to anima, jeho vnitřní ženská, cítící a vztahová stránka. U ženy animus, vnitřní mužský princip rozhodnosti, řádu a směřování.
Tyto postavy se v mýtech objevují stále. Když hrdina osvobozuje pannu uvězněnou v dračí jeskyni nebo ve věži, nezachraňuje jen dívku z příběhu. Symbolicky vysvobozuje svou vlastní animu, svou cítící a vztahovou stránku, ze spárů nevědomí. Drak, který pannu věznil, je ta nevědomá síla, která dosud držela jeho citový život v zajetí. Sňatek na konci pohádky, svatba prince a princezny, je obraz vnitřního sjednocení, kdy se vědomé já spojí se svou doposud odštěpenou stránkou a stává se celým.
Dokud zůstává anima nebo animus nevědomý, promítáme ho ven, na druhé lidi. Muž hledá ve skutečné ženě svou vnitřní animu a je zklamán, když ji v ní nenajde, protože ji hledá na špatném místě. Žena totéž s animem. Zralost ve vztazích začíná tehdy, když tuto vnitřní postavu rozpoznáme jako svou a přestaneme ji od druhého žádat.
Anima, vnitřní žena muže, je bipolární. Osciluje mezi bohyní a svůdnicí, světicí a čarodějnicí, a proto má v mýtu mnoho tváří. Řecká Kirké proměňuje muže ve zvířata a ztělesňuje omamnou, nebezpečnou fascinaci, které muž podlehne, dokud nad ní vyšší vědomí, Odysseus, nezíská převahu a nepromění ji v pomocnou sílu. Sirény jsou její čistě ničivou podobou, hlas, který láká k záhubě. A Sfinga, kterou potká Oidipus, ukazuje smrtící past intelektu. Oidipus její hádanku vyřeší rozumem a myslí si, že zvítězil, ve skutečnosti padá přímo do osidel mateřské animy, které se chtěl vyhnout. Je to varování, že na nevědomí a na eros samotný chladný rozum nestačí.
Animus, vnitřní muž ženy, nese princip ducha, logu. V pozitivní podobě je to iniciativa, odvaha a duchovní inspirace. V negativní posedlosti se mění v rigidní, hádavou sílu plnou strnulých soudů, kterou prozradí obraty „člověk by měl" a „každý přece ví". V pohádkách se animus často objevuje jako zakletý princ ve zvířecí podobě, zvířecí ženich, kterého hrdinka musí láskou a utrpením přivést zpět k lidství. Jeho temnou tvář ukazuje Modrovous, vražedný věznitel, který ženu odtrhává od skutečného života a uzavírá ji do mrtvé pavučiny myšlenek.
Nejúplnějším obrazem této vnitřní práce je mýtus o Erótovi a Psýché. Psýché je nová, lidštější forma ženství, v napětí se starší, pudovou Afroditou. Erós nejprve drží Psýché v nevědomém rajském stavu, v zajetí jejího vlastního anima. Teprve když Psýché rozsvítí lampu a spatří ho takového, jaký je, vztah se promění. Erós pak začne fungovat tak, jak má zralý animus, jako prostředník mezi vědomým já a mocnými silami nevědomí.
Téma projekce v lásce a vnitřního partnera rozvíjím podrobněji v hubu psychologie.
Mýtus by nebyl úplný bez svých temných stránek. A právě ty bývají v moderním, uhlazeném vyprávění vynechány. Tady jsou.
Starší mýty a pohádky nazírají na zlo jinak než křesťanská morálka. Není to vždy hřích k odsouzení. Často má povahu nemilosrdné přírodní síly, něčeho, co prostě je, jako bouře nebo zima. Archetyp Velké Matky má svou destruktivní podobu, kterou ztělesňuje například slovanská Baba Jaga, hrozivá stařena z hlubokého lesa. A pohádky ukazují, že na tyto síly neplatí racionální morálka ani chytrost. Často je zvládne až ten, kdo jedná z instinktivní moudrosti a vnitřní poctivosti, postava prostého hrdiny, takzvaného hlupáka, který nepočítá a nekalkuluje, ale jedná správně, protože je celistvý.
Stín neobsahuje jen naše temné, odvržené vlastnosti. Robert Johnson upozornil na něco, co bývá přehlíženo. Často do stínu odložíme i své nejlepší vlastnosti, svou sílu, talent nebo velikost, protože jsme se je nenaučili unést. Tomu se říká zlatý stín. A poznáme ho podle toho, koho obdivujeme. Když nás někdo silně přitahuje, když vzhlížíme k nějakému hrdinovi nebo vzoru, často v něm vidíme svou vlastní nejlepší, dosud neprožitou stránku, kterou jsme do něj promítli. Úkolem není zůstat u obdivu, ale onu kvalitu si vzít zpět a začít ji žít sám.
A je tu archetyp, bez kterého by se svět nehnul z místa, trickster, šprýmař a podvodník. Je napůl zvíře a napůl bůh, kolektivní stínová figura, která zrcadlí sotva probuzené vědomí, ještě plné instinktu, chtíče a hlouposti. Přesto, nebo právě proto, plní v mýtu nezastupitelnou roli.
Drží před civilizovaným člověkem zrcadlo a připomíná mu, jak vypadal „včera", a brání tak pýše a ztrátě kontaktu s instinktem. Robert Bly k tomu dodává, že trickster zasahuje ve chvíli, kdy je člověk příliš samolibý nebo zkostnatělý v nějakém Zákoně, a svými zlomyslnostmi a podivnými náhodami napadá nabubřelé ego. A přestože začíná jako krutý a pošetilý, postupně se civilizuje. Tím, že sám podstupuje utrpení a často se chytí do vlastních pastí, stává se z něj nakonec dárce kultury a léčitel. Zraněný zraňovatel se mění v toho, kdo uzdravuje.
V mýtech má mnoho tváří. Severoamerický Kojot oplývá chtíčem, obžerstvím i hloupostí, ale zároveň osvobozuje lidi a zvířata a otevírá cestu vývoji. Řecký Hermés a alchymický Mercurius jsou rtuťovitá energie ducha, rychlejší než vědomá myšlenka. Podle Blye právě Hermés působí ona freudovská přeřeknutí, kterými trestá lidskou samolibost a změkčuje ztvrdlou povahu. Severský Loki se proměňuje ve zvířata a nakonec plodí síly chaosu. A Prométheus, předvídající, ukradne lstí oheň, přinese lidstvu světlo vědomí a podstoupí za to utrpení, čímž projde celou dráhu trickstera od podvodníka ke spasiteli.
V psychice je to ta síla, která nás vytrhne ze zaběhnutých kolejí, často nepříjemně, omylem, přes chybu nebo selhání, a tím nás posune dál, kam by nás žádné rozumné rozhodnutí nedovedlo.
Práci se stínem ve všech jeho podobách, temným i zlatým, věnuji celý kurz Práce se stínem.
Jeden motiv se v mýtech vrací tak často, že stojí za vlastní zastavení. Iniciace, přechod z jedné fáze života do druhé.
Tradiční kultury věděly, že člověk se nestává dospělým automaticky tím, že zestárne. Dospělost se musí získat, projít, často bolestivým rituálem, ve kterém chlapec symbolicky zemře jako dítě a zrodí se jako muž, nebo dívka jako žena. Tyto rituály byly tvrdé záměrně. Měly označit, že se stalo něco nevratného.
Moderní svět tyto přechody z velké části ztratil a považuje je za zbytečné nebo pověrečné. A přesto z nás potřeba projít proměnou nezmizela. Jen pro ni nemáme formu, a tak se projevuje zmateně, často jako krize. James Hollis to řekl jednou tvrdou větou. Člověk musí v životě zklamat mnoho lidí, aby nezklamal svou vlastní duši. Iniciace totiž vždy vyžaduje určitou zradu, odchod od toho, kdo jsme měli podle druhých být, k tomu, kdo jsme.
S iniciací souvisí jeden vývojový pár. Hrdina je v tomto smyslu dětský archetyp. Vrhá se do věcí hlava nehlava, je ochotný se obětovat pro cíl, někdy zbytečně. Je to nutná fáze, ne však cíl. Bojovník je dospělá podoba téže energie. Zná své hranice, zná sám sebe, dosahuje cílů, aniž by u toho musel zemřít nebo zničit druhé.
Robert Moore a Douglas Gillette popsali čtyři základní mužské archetypy, krále, bojovníka, kouzelníka a milence, a ukázali, že každý z nich má svou nezralou a svou stínovou podobu. Nezralý bojovník je buď tyran, který chce zničit všechno kolem, nebo slaboch, který odevzdá veškerou odpovědnost ven a zhroutí se do role oběti. Tyto vzorce nejsou abstrakce. Pozorujeme je v lidech kolem sebe i v sobě každý den. S nezralými a stínovými podobami těchto archetypů pracuji konkrétně v kurzu Práce se stínem.
Abychom mýtu rozuměli, musíme se naučit číst symbol. A to je dovednost, kterou naše doba téměř ztratila.
Symbol není šifra. Když se ve snu nebo v mýtu objeví had, neznamená to jedno konkrétní něco, co bychom mohli najít ve slovníku. Symbol je živý obraz s mnoha vrstvami, který pro různé lidi v různých situacích znamená různé věci. Právě tato mnohoznačnost je jeho silou, ne vadou. Symbol také nelze beze ztráty převést na pojem. Když silný symbol přeložíme na racionální vysvětlení a tím ho odbudeme, ztratí svou sílu. A symbol vyzývá k rozhovoru. Když se v životě objeví, je to pozvání, abychom u něj zůstali a nechali ho promluvit.
Georg Feuerstein, pro mě jeden z největších znalců jógové tradice, k tomu dodává přesné rozlišení. Znak má pevný, jednoznačný význam, jako písmeno v matematice, vztah jedna ku jedné. Symbol je oproti tomu nabitý významem, který se nedá vyčerpat a vyžaduje hlubší účast mysli. Podle něj symbol pramení z buddhi, vyšší a intuitivní mysli, zatímco nižší mysl, manas, je doslovná a logická. Proto se síla hlubokého symbolu, třeba slabiky óm, neotevře pouhým rozumem, ale teprve když se zapojí hlubší vrstvy vědomí. Feuerstein také rozlišuje symbol přirozený, který spontánně vyrůstá z přírody a je základem dobré poezie, a symbol umělý, jako je tajný kód tantrických textů.
Zvláštní místo mezi mýty mají pohádky, a nikdo jim nerozuměl lépe než Marie-Louise von Franzová, nejbližší Jungova spolupracovnice. Její klíčový vhled je, že pohádky jsou obzvlášť čistým obrazem psychiky. Na rozdíl od literatury i od velkých mýtů, které jsou poznamenané dobovou civilizací a kulturou svého vzniku, pohádka nemá autora ani záměr. Je v ní jen samotná kostra psychiky, vybroušená staletími převyprávění do podoby, kde nezbylo nic nadbytečného. Proto v ní psychické vzorce vystupují tak zřetelně.
Hrdina, který se vydává do lesa, je vědomí vstupující do nevědomí. Princezna uvězněná ve věži je anima čekající na osvobození. Zlatý poklad je Bytostné Já. Drak je stín. Když rozumíte pohádkovým vzorcům, začnete rozumět i vlastním snům, životním situacím a vztahovým dynamikám.
Marie-Louise von Franzová rozebrala desítky pohádek a jeden její vhled je obzvlášť cenný. Pohádky zpochybňují naivní morálku. Ukazují, že tradiční pravidla chování, vždy říkej pravdu, nastav druhou tvář, buď ke všem milosrdný, v setkání s opravdovým zlem často selhávají. Místo nich nabízejí paradoxní moudrost přírody. Někdy je správné utéct, někdy chladně zasáhnout, jindy taktně mlčet nebo se spolehnout na prostou intuici.
V pohádce Sněhurka a Růženka dvě hodné dívky pořád zachraňují zlého trpaslíka, a tím ho udržují naživu a brání vlastní záchraně. Teprve medvěd, čistý instinkt, trpaslíka bez váhání zabije, a tím se zláme kletba. von Franzová v tom čte kritiku sentimentálního, falešného milosrdenství, které za každou cenu koná dobro a tím překáží přirozenému průběhu individuace.
V norské pohádce o obrovi, který neměl srdce u sebe, zosobňuje obr chladné zlo, cit oddělený od těla. Nepomůže na něj lítost, jen nemilosrdný instinkt, vlk, který rozdrtí ukryté vejce s obrovým srdcem.
A dvě pohádky o setkání s temnou Velkou Matkou ukazují opačné konce. Holčička z německé Paní Trude jde k čarodějnici ze zvědavosti, dráždí to, na co není připravená, a shoří. Ruská Vasilisa naopak u Baby Jagy přežije, protože se neptá na zakázané a jedná s taktem. Mezi tím je celá nauka o tom, jak zacházet s nevědomím, nešťourat do děsivých tajemství dřív, než na ně vědomí dozraje.
Právě se symbolikou pohádek a mýtů pracuji jako s konkrétními nástroji v kurzu Práce se stínem.
Mýtus se dá číst povrchně i hluboko, a rozdíl není v tom, kolik mýtů znáte. Z práce von Franzové, Blyho a Hillmana se dá vyčíst metoda, kterou se sám držím.
Největší chyba je přeskakovat mezi deseti mýty a u žádného se nezastavit. Bly stráví celou knihu jedinou pohádkou a teprve tím se dostane pod povrch. Jeden příběh, podržený dlouho, řekne víc než deset přelétnutých.
To je Hillmanovo pravidlo a je možná nejdůležitější. Když narazíte na obraz vlhkého divého muže na dně rybníka, nejdřív u něj zůstaňte, vnímejte ho, nechte ho na sebe působit. Teprve potom se ptejte, co znamená. Předčasný výklad obraz zabije. James Hillman trval na tom, že duše mluví obrazy, a že je chyba překládat je zpět do pojmů příliš rychle.
Jungova vlastní metoda se jmenuje amplifikace, rozšíření. Místo abychom obraz hned vyložili, obklopíme ho příbuznými obrazy z mýtů, pohádek a náboženství celého světa. Když se ve snu objeví had, díváme se, co znamenal had v Egyptě, v Bibli, v Indii, v alchymii. Tím se obraz prohloubí a začne odkrývat svůj plný význam, místo aby byl uzavřen do jediného plochého vysvětlení.
Von Franzová čte pohádku jako sled proměn psychiky. U každého kroku se ptá, jaká fáze vnitřního vývoje se odehrává. A nakonec, vedle Junga je dobré mít Eliadeho. Mýtus je řeč nevědomí i otevření k transcendenci zároveň. Redukce na jedno z toho je přesně ta povrchnost, které se chcete vyhnout.
Tady je most, který spojuje starou mytologii s dnešní osobní praxí. Mýtus totiž není jen ke čtení. Je k žití. A vedou k tomu tři cesty.
Sen je královská cesta do nevědomí, jak řekl už Freud, a Jung ji rozvinul dál. Ve snu k nám promlouvá tatáž vrstva, ze které vyrostly mýty. Práce se sny neznamená vyložit je podle snáře, ale překládat jejich obrazy přes vlastní svět a držet se přitom stejné kázně jako u mýtu. Nejdřív obraz podržet, pak teprve hledat význam.
Robert Johnson k tomu navrhl praktickou metodu o čtyřech krocích. Nejprve si ke každému symbolu ze snu zapíšu vlastní asociace a hledám i paralely v mýtech a pohádkách, abych viděl, jaké univerzální síly se ve snu hlásí. Správnou asociaci poznám podle toho, že uvnitř zapadne, ucítím příval jistoty. Pak obrazy propojím s konkrétní vnitřní dynamikou, protože sen nemluví o vnějším světě, ale o ději ve mně. Ze spojení vznikne celkový výklad, který nikdy nemá posilovat sebeuspokojení, sny naopak upozorňují na to, co je nevyvážené a nedokončené. A nakonec sen stvrdím drobným činem.
Aktivní imaginace je Jungova metoda, jak vstoupit do rozhovoru s nevědomím za bdělého stavu. Na rozdíl od pasivního snění, které se jen jalově opakuje, jde o otevřené setkání s něčím nečekaným. Není to ani řízená imaginace, kde by ego dopředu určovalo děj.
Johnson i zde popsal čtyři kroky. Pozvání, kdy ztiším mysl a čekám, kdo z nevědomí vystoupí. Dialog, kdy s vnitřní postavou mluvím, ptám se a naslouchám, nejlépe vše zapisuji, aby pozornost neutekla. Etika, kdy uplatním vlastní mravní postoj a nenechám se svést k ničemu destruktivnímu. A nakonec integrace. Marie-Louise von Franzová k tomu přidala důležité varování. V imaginaci se nikdy nepracuje s představou skutečné, žijící osoby, protože to funguje jako černá magie a poškodí to toho, kdo ji dělá. Emoci je třeba zosobnit do samostatné postavy a k té zaujmout postoj klidného pozorovatele. A co se odehraje v imaginaci, se nikdy nemá doslova přehrávat ve vnějším světě.
A do třetice rituál. Mýtus bez rituálu je pouhý příběh. V archaických kulturách se mýtus nevyprávěl jen pro zábavu, žil se a uskutečňoval přes rituál, přes iniciace, slavnosti a šamanské cesty. Rituál je tělo mýtu, způsob, jak se příběh stane skutečností v lidském životě.
Johnson radí, aby osobní rituály byly drobné, nenápadné, tělesné a tiché. Stačí zapálit svíčku, jít na procházku, něco malého udělat rukama. Rituál funguje jako bezpečný transformátor, chrání křehké ego před surovou silou nevědomí a zároveň s ní spojuje. A Jung k tomu dodává, že účinek rituálu není v tom, že by měnil vnější svět. Mění toho, kdo ho koná. Lovecká magie neovlivní zvíře venku, ale promění soustředění a připravenost lovce, a tím i jeho skutečný úspěch. I dnes proto má smysl tvořit vědomé rituály, přechody, které tělem a činem stvrdí to, co se odehrálo uvnitř. Bez nich zůstává poznání jen v hlavě.
Jeden z nejvlastnějších způsobů, jak pracuji s mýtem, je propojovat tutéž skutečnost napříč tradicemi. Ukážu to na tématu řeči a tvořivého slova, kde se potkává tantra, řecká a egyptská mytologie i křesťanská mystika.
Slova nevznikají na jazyku. Vznikají někde uvnitř nás a teprve rozvibrováním hlasivek je vynášíme do světa. Tantrická tradice proto rozlišuje čtyři úrovně řeči. Nejvyšší z nich, pará, je transcendentní schopnost komunikace, slovo dřív, než se stane zvukem. Pod ní leží další úrovně, jimiž slovo postupně sestupuje, až se nakonec stane slyšitelnou řečí.
Tentýž princip nacházím v mnoha kulturách. Tantrická bohyně Činnamasta, zobrazovaná s vlastní useknutou hlavou, ukazuje překročení racionální mysli. Hermés a egyptský Thovt jsou poslové mezi světy, bohové spjatí se slovem, písmem a magií, kde znalost pravého jména věci znamená moc nad ní. Aramejské slovo, ze kterého vzniklo naše abrakadabra, znamená přibližně tvořím tak, jak mluvím. Křesťanský logos, slovo, kterým byl stvořen svět. A indická Sarasvatí, bohyně řeči a poznání, zobrazovaná s hudebním nástrojem, protože vesmír je v této tradici vibrace, zvuk.
Není to eklektické míchání pro efekt, ale nalézání téhož principu napříč tradicemi. To mě na mýtu fascinuje. Že tytéž hluboké pravdy o člověku byly objeveny nezávisle na mnoha místech světa a uloženy do různých obrazů. Tato symbolika se přímo dotýká tantrické tradice, kterou rozvíjím v hubu tantra.
Mytologie není jen záležitost Západu. Indická tradice rozvinula symbolický jazyk možná ještě bohatší, a protože se mu věnuji vedle jungiánské psychologie, vidím mezi nimi stálý dialog. Heinrich Zimmer, Jungův přítel a Campbellův učitel, ukázal v dílech jako Myths and Symbols in Indian Art and Civilization, že indickou mytologii lze číst se stejnou hlubinnou citlivostí jako řeckou.
Hinduistická božstva nejsou bytosti někde venku, ale obrazy sil uvnitř psychiky, podobně jako archetypy. Ganéša, který vyhraje závod tím, že obejde vlastní rodiče místo celého světa, ztělesňuje moudrost nad doslovným výkonem. Kartikeja, válečný syn Šivy a Párvatí, otevírá cestu vzestupu vědomí a jeho šest hlav se čte jako pět smyslů a mysl. Durga, bohyně z textu Dévímáhátmja, poráží vnitřní démony ze soucitu, ne ze zloby, a je patronkou proměny strachu v odvahu.
Tyto příběhy plní tutéž funkci jako řecké mýty. Přibližují kvality vědomí do jazyka srozumitelného i lidem hluboko v každodenním světě, ve formě, kterou si lze zamilovat a uctívat. Že dvě kultury, vzdálené tisíce kilometrů, vyprávějí o týchž vnitřních silách, jen jinými postavami, není podle mě náhoda. Vypovídá to o tom, že mýtus mluví o něčem skutečném, co je v člověku přítomné bez ohledu na to, kde se narodil.
Mezi východním a západním zacházením s mýtem je ale podstatný rozdíl, který stojí za to pojmenovat. Týká se toho, kam každá kultura klade to nejvyšší.
Západní člověk je podle Junga svázán se svým egem a obrácen ven, k vnějším věcem. Nejvyšší hodnotu i nejhlubší vinu promítá mimo sebe, do světa, a vlastní duši tím vyprazdňuje. Východ jde opačným směrem. To nejvyšší i nejnižší hledá uvnitř, v transcendentním Já, v Átmanu, a vnější svět často považuje za Máju, závoj iluze. Jung to shrnul tak, že zatímco Západ klade nevědomí dolů, jako něco nižšího, Východ je klade nahoru, jako nejvyšší duchovní cíl.
S tím souvisí i jiný vztah k dobru a zlu. Křesťanský Západ ze strachu z dualismu rozštěpil božství na dobrého Boha a zlého ďábla a odpovědnost za zlo přenesl na člověka. Jeho božský obraz tím ztratil stín. Východ naopak uchoval bohům jejich paradoxní celistvost. Kálí je zároveň dárkyní života i hrozivou ničitelkou. Východ neusiluje o konečné vymýcení temnoty, ale o rovnováhu protikladů.
A konečně, Západ má sklon číst mýtus doslovně a historicky, ptát se, zda se to opravdu stalo. Kristus je tu především historická osoba. Východ používá božské postavy jako symbolické nástroje meditace, jako obrazy, které mají dovést k poznání vlastního Já.
To ale neznamená, že je Východ lepší. Marie-Louise von Franzová upozornila na jeho stín. Přílišné soustředění na vlastní niternou spásu a karmu může vést k lhostejnosti k utrpení druhých, k přehlížení bližního jako jeho osobní karmy. Tady má naopak silnější stránku Západ se svou sociální solidaritou. Obě cesty mají svou pravdu i svůj stín, a právě proto je čtu spolu.
Abych ukázal, jak se mýtus čte zevnitř, vezmu jeden příběh, který považuji za nejpřesnější obraz krize, jíž dnes prochází tolik lidí v polovině života. Legendu o králi rybáři z cyklu o grálu. Je to podle mě jeden z nejhlubších příběhů západní civilizace, protože do středověku vnesl zcela nový motiv, nutnost vnitřního hledání a nalezení vlastní, jedinečné cesty k celistvosti. Zatímco starší mýty často vyprávěly o kolektivních hrdinech, hledání grálu se obrací neodvolatelně do nitra a představuje to, co C. G. Jung nazývá procesem individuace. Robert Johnson v tom vidí zlom ve vývoji západní duše. Příběh se vynořil ve dvanáctém století a poprvé mluví o přímém, osobním prožitku posvátna, ne už jen o spoléhání na kolektivní obřad církve.
Grál, zobrazovaný jako kalich, nádoba, mísa nebo kámen, nese archetyp ženství a stává se inspirací i cílem rytířovy vnitřní cesty. Je to nevyčerpatelná nádoba, neustále se rodící zdroj života a čiré bytí. V alchymistickém a psychologickém smyslu představuje grál, u Wolframa von Eschenbach kámen, tvořivou nádobu, elixir vitae a symbol celistvosti, ze kterého prýští duchovní síla. Z religionistického hlediska v sobě obrazy grálu uchovávají stopy předkřesťanských kultů Velké matky, gnostických rituálů posvátného sňatku a alchymie.
Klíčovou postavou je sám král rybář, který leží těžce zraněn ranou v oblasti slabin. Kvůli ní nemůže jezdit na koni, jen sedí v loďce a rybaří. A co hůř, jeho rána způsobuje, že celá jeho země umírá a mění se v pustinu. Vše se rozpadá, zvířata se nemnoží, stromy nenesou ovoce a prameny vysychají.
Psychologicky toto zranění představuje umírajícího krále, vládnoucí princip, který odmítl vlastní duši a vyhostil božský ženský archetyp, symbolizovaný právě kalichem grálu. Je to odtržení mužského rozumu a kolektivního vědomí od instinktu, citu a přírody. Grál se přitom nachází přímo v králově hradu, ale král k němu nemá přístup, protože nedokáže naslouchat své duši.
Když to čtu psychologicky, znamená to, že člověk může mít ve vnějším světě úplně všechno, postavení, majetek, rodinu, a přitom mu vyschne vnitřní svět. Všechny postavy příběhu jsou částmi jedné psychiky, ne lidmi venku. To je důležité držet. Nic z příběhu se neodehrává venku.
Robert Bly v ráně do slabin vidí obraz uvězněné sexuality a zraněného instinktu, podle některých verzí v ní uvízl kus železa. A dodává, že dívat se na vlastní rány přes tuto postavu jim dává neosobní, mytologický rozměr a tím i hlubší smysl. Jung našel předobraz takového zraněného a trpícího krále už v antickém Filoktétovi, hrdinovi s nehojící se ranou, kterého ostatní opustili.
Když rytíři krále Artuše spatří vizi grálu, rozhodnou se ho hledat. Ale každý vstupuje do lesa sám, v místech, kde je nejhustší a kde nevede žádná cesta, protože jít ve skupině by považovali za ostudné. To je dokonalý obraz individuace, odmítnutí vyšlapaných, kolektivně schválených cest a dogmat a spolehnutí se na vlastní vnitřní autoritu a volání srdce. Na této cestě rytíře vede a zkouší ohyzdná stařena s kančími kly, poselkyně Cundrie, která je ve skutečnosti převlečenou bohyní moudrosti. Nutí je přijmout vlastní temnotu a proměnit ji láskou.
Když nezkušený a zpočátku naivní Parsifal dorazí na hrad krále rybáře poprvé, selže. Řídí se kolektivními pravidly dvorské zdvořilosti a na nic se nezeptá. Teprve když později odloží konvence a instinktivně položí prostou, ústřední otázku, „Čím trpíš?", dojde k zázraku. Jakmile hrdina obrátí pozornost k duši a grál je takto vědomě uznán, začíná léčení. Král se uzdraví, prameny začnou znovu tryskat a příroda se obnoví.
Ránu tedy nezhojí odpověď zvenčí. Ne tím, že ji člověk ignoruje. Ne větším výkonem. Ne slepou vírou v nějakého průvodce, gurua, šamana, medicínu nebo náboženský směr. Ani nalezením té jediné správné techniky. Zhojí ji vlastní, vědomě a poctivě položená otázka, kladená ze srdce, ne ze strategie. Jde o to vůbec si ji dokázat položit, sám pro sebe. A ve chvíli, kdy člověk nepotřebuje mít hned odpověď, se král uzdravuje a země opět rozkvétá.
Tento mýtus ukazuje, že smrt a rozklad jsou často jen důsledkem lhostejnosti k duši. Stačí položit ústřední otázku, aby se obnovil život celého kosmu. Grálu se nakonec dosahuje aktem soucitu, který instinktivně vychází z člověka žijícího vlastní, autentický život. Grál se tak stává místem v nitru, kde se rodí síla za hranicemi tužeb a strachů, a sjednocuje všechny tradice do nového obrazu člověka, který slouží světu přes vlastní, individuální lásku.
Toto je síla mýtu. Nevypráví cizí příběh. Vypráví nás samotné, jen jazykem, který obchází naši obranu a míří rovnou do hloubky.
Mýtus a hlubinná psychologie jsou pro mě dva jazyky téže skutečnosti. C. G. Jung si všiml, že obrazy a postavy ze starých mýtů se objevují ve snech lidí, kteří ty mýty nikdy nečetli. Z toho odvodil kolektivní nevědomí, vrstvu psychiky společnou celému lidstvu, a archetypy jako její základní vzorce. Mýtus tak není literární výmysl. Je to spontánní výpověď nevědomí, které mluví v obrazech, protože pojmům nerozumí.
Z tohoto pohledu je každá mytologická postava obrazem nějaké síly v člověku. Hrdina, Velká Matka, stín, trickster, moudrý stařec. Když mýtus čtu touto optikou, přestává být dávným příběhem a stává se zrcadlem. Cesta hrdiny je vnějším obrazem individuace, procesu, ve kterém se člověk stává celým. Sestup do podsvětí je setkáním s nevědomím. Drak, kterého je třeba porazit, je tím, co v sobě člověk odmítá vidět.
Mýtus a psychologii proto nečtu odděleně. Mýtus dává psychologii obrazy a hloubku, psychologie dává mýtu klíč k tomu, jak ho překládat do vlastní zkušenosti. Podrobně se hlubinné psychologii, archetypům a individuaci věnuji v hubu psychologie.
Indická tradice nikdy neoddělila mýtus od praxe. Zatímco na Západě mýtus často skončil jako literatura, ve východní tradici zůstal živý jako něco, na co se přímo medituje. Bůh nebo bohyně není jen postava příběhu. Je to konkrétní kvalita vědomí, kterou tantrická praxe v člověku probouzí vizualizací, mantrou a uctíváním.
Mýtus o Šivovi a Šakti není vyprávění o dvou bozích, ale obraz vědomí a jeho energie. Šiva je čisté, nehybné vědomí, tichý pozorovatel. Šakti je jeho dynamická síla, která tvoří všechny formy světa i mysli jako svou hru. V člověku jsou to dva póly téhož, Šiva v nejvyšším centru a Šakti dřímající u kořene páteře. Probudit bohyni proto neznamená modlit se k někomu venku, ale zažehnout božství uvnitř.
Příběhy Božské Matky z textu Dévímáhátmja, kde Durga poráží buvolího démona, jsou přesným obrazem vnitřní práce. Démoni tu nejsou vnější zlo, ale vlastní zbytnělá, slepá energie, vášně a obsese, které drží člověka v iluzi. A bohyně je nesetne v afektu. Její tvář zůstává klidná, protože je obrazem plně probuzené pozornosti, která ví, že celý ten zápas je jen vesmírný sen.
Také hrůzostrašné podoby Velkých bohyní, Mahávidjí, mají přesný vnitřní smysl. Tárá z pohřebišť nosí náhrdelník z osmi uťatých hlav, a těch osm hlav je osm spoutávajících emocí, chtíč, hněv, chamtivost, klam, závist, stud, strach a odpor. Když bohyně tne, neseká člověka, ale jeho falešnou, omezenou osobnost.
Tady se mytologie a tantra setkávají nejtěsněji. Mýtus dává tvar, tantra dává metodu, jak s onou silou pracovat. Tantrické tradici, bohyním a práci s nimi se věnuji v hubu tantra.
Jóga nevznikla jako cvičení, ale uvnitř světa prostoupeného mýtem. Klasické texty připisují jógu mudrcům a bohům. Patandžali je podle tradice vtělením hada Šéši, Šiva je první jogín, Mahádéva pohroužený do meditace. Tyto příběhy nejsou ozdoba. Říkají, odkud praxe pochází a k čemu směřuje.
Sám jógový vývoj má strukturu cesty hrdiny. Začíná roztříštěností a neklidem, prochází zkouškami a kázní a směřuje k jednotě, ke spojení individuálního vědomí s celkem. To, co hrdina v mýtu hledá jako poklad nebo grál, hledá jogín jako osvobození. Mýtus dává praxi smysl a obraz cíle, jóga dává mýtu tělo a metodu.
Bez mytologického rámce zůstává jóga technikou. S ním se stává cestou. Jógu jako celistvý systém poznání rozebírám v hubu jóga.
Mýtus je obraz toho, co meditace zakouší přímo. Příběh o sestupu do temnoty a návratu na světlo popisuje totéž, co poznává člověk, který v tichu prochází vlastními vrstvami. Mýtus o tom mluví v postavách a ději, meditace to dává poznat beze slov.
Proto k sobě patří. Mýtus bez ztišení zůstává intelektuální zajímavostí, sbírkou příběhů, které nikam nevedou. Meditace bez obrazů zase může ztratit směr a smysl. Když se spojí, mýtus připraví mysl tím, že pojmenuje, co se děje, a meditace to uskuteční tím, že to nechá prožít. Východní tradice to spojila přímo, v meditaci na božstvo, kdy se mytologický obraz stává branou do hlubšího stavu vědomí.
Tady je ale důležité vědět, kde mýtus končí. Joseph Campbell to řekl přesně. Mýtus je jen předposlední krok. To poslední je naprostá otevřenost, prázdnota a ticho za hranicemi všech obrazů a jmen, do které se mysl musí ponořit sama a rozplynout se. Bohové a příběhy jsou jen užiteční prostředníci, kteří mají mysl vytrhnout ze strnulosti a posunout ji za sebe samu, k tomu, co se nedá popsat. Gebser říká, že podstatou mýtu je zavření úst a očí, tichá kontemplace obrácená dovnitř, která teprve zviditelní duši. Východní tradice tento krok dovršila. Upanišady se nakonec zbavují všech představ a docházejí k holému neti neti, ne to, ne to, protože nad tím už není co říct.
A v tom je i Campbellovo varování. Mytologie selhává ve chvíli, kdy se mysl spokojí s oblíbeným obrazem a začne ho bránit, jako by to byla konečná pravda. Obrazy mají naopak mysl stále vyvádět z iluze, že už realitu rozumově pochopila. Teprve když přestane lpět na obraze, otevře se prostor pro tiché vnitřní pozorování.
Mýtus tak ukazuje cestu, meditace po ní jde. Praxi ztišení a vnitřního pozorování se věnuji v hubu meditace.
V indické tradici nejsou planety jen nebeská tělesa, ale božstva s charaktery a příběhy. Devět planet, navagraha, jsou síly, které působí v čase a v lidském životě, a panteon mezi nimi míchá bohy, mudrce i démony. Každá má svůj mýtus, který vypovídá o její povaze.
Měsíc, Čandra, dostal za ženy dvacet sedm měsíčních domů, ale zamiloval se jen do jediné z nich, a tak ho jejich otec proklel chřadnutím. Útočiště našel u Šivy, na jehož hlavě se zotaví, a od té doby každý měsíc ubývá a zase dorůstá podle toho, jak se vzdaluje a přibližuje své milované. Rahu a Ketu zase vznikli, když jeden démon při stloukání oceánu vypil doušek nektaru nesmrtelnosti a Višnu mu za to sťal hlavu. Nesmrtelná hlava se stala Rahuem, bezhlavé tělo Ketuem, a protože je Slunce a Měsíc prozradily, pronásleduje je hlava po obloze. Když je dostihne a spolkne, nastane zatmění, jenže bezhlavému Rahuovi vzápětí zase propadnou otevřeným krkem ven.
Tyto příběhy nejsou pověra. Jsou to obrazy, které dělají abstraktní kvality planet srozumitelnými a uchopitelnými. Když rozumím mýtu planety, rozumím i tomu, jakou sílu v sobě nese a jak se projevuje. Nebe se tak stává krajinou, ve které se odehrává tentýž děj jako v duši.
Mýtus a džjotiš se tu prolínají. Mytologie dává planetám tvář, džjotiš čte jejich působení v čase. Védské astrologii se věnuji v hubu džjotiš.
I ajurvéda má svůj mýtus o původu, a je to jeden z velkých indických příběhů vůbec, stloukání oceánu. Bohové ztratili svou sílu a bohatství, a tak na Višnuovu radu uzavřeli dočasné příměří s démony, aby společně získali nektar nesmrtelnosti. Jako kvedlačku použili kosmickou horu, jako provaz krále hadů, a tisíc let stloukali oceán mléka. Bohové tahali za jeden konec hada, démoni za druhý.
Z oceánu se postupně vynořovaly poklady, ale jako úplně první vystoupil děsivý jed, který hrozil otrávit celý svět. Šiva ho vypil a silou jógy zadržel v hrdle, které mu od té doby zmodralo. Teprve potom přišly klenoty, a jako poslední se vynořil Dhanvantari, lékař bohů, s pohárem nektaru v rukou. Ajurvédská tradice ho proto považuje za svého zakladatele, který se později zrodil na zemi, aby léčení učil lidi.
Tento příběh nevypráví jen pěknou legendu. Vypovídá o povaze každého tvořivého procesu. Nektar se nedá získat bez společného úsilí protikladných sil, bohové ani démoni sami nestačí a napětí mezi nimi je tím, co hýbe dějem. A než přijde to vzácné, vynoří se nejdřív jed. Každá velká proměna, v těle i v duši, nejprve vyplaví na povrch to toxické a bolavé. Uzdravení nezačíná příjemně, začíná tím, že se objeví jed, a potřebuje vědomí dost klidné na to, aby ho uneslo. Ajurvédě jako nauce o rovnováze a zdraví se věnuji v hubu ajurvéda.
Mytologie, jak jí rozumím, stojí na práci řady lidí, kteří mýtus četli jako řeč duše, ne jako literární historii. Rozděluji si je do několika linií.
Marie-Louise von Franzová je tu nejhlubší, její výklady pohádek jsou nepřekonané. Erich Neumann je nejsystematičtější, zmapoval vývoj vědomí přes mytologické fáze a napsal základní dílo o archetypu matky. James Hillman rozbil klasickou Jungovu školu zevnitř svou archetypovou psychologií a trval na tom, že duše mluví obrazy, které se nemají překládat zpět do pojmů. A Edward Edinger psal jasněji než kdokoli jiný, jeho Ego and Archetype je nejlepší úvod do toho, jak archetyp funguje v individuaci.
Sem patří Robert Bly a jeho Iron John, vzor, jak číst jeden příběh do hloubky. Robert Johnson dělá totéž ve štíhlejší formě ve třech knihách, He, She a We, kde každá rozebírá jeden mýtus jako obraz jedné fáze vývoje, Parsifala, Amora a Psýché, Tristana a Isoldu. A Michael Meade je dnes nejživější pokračovatel této linie, vypráví mýty z mnoha kultur a čte je jako návod k nalezení vlastního osudu, což je skvělý vzor pro mluvené slovo.
Joseph Campbell s monomýtem, jehož čtyřdílné The Masks of God je mnohem bohatší než samotná cesta hrdiny. Mircea Eliade jako nezbytný protihráč, který drží mýtus jako otevření k posvátnému a brání jeho redukci na psychologii. Jean Gebser se strukturami vědomí. A Heinrich Zimmer pro indickou tradici. Karl Kerényi, klasický filolog, který s Jungem spolupracoval na výkladu božského dítěte a eleusinských mystérií a citlivě četl řecké bohy a hrdiny. Georges Dumézil, jenž odhalil trojčlennou stavbu indoevropských mýtů rozdělených podle tří funkcí, na kněze, válečníky a rolníky. A James Frazer, autor monumentální Zlaté ratolesti, který nashromáždil ohromný materiál o umírajících a vzkříšených bozích, i když archaickou spiritualitu ještě redukoval na pověru, za což ho pozdější badatelé jako Eliade kritizovali.
Jung nečetl ve vzduchoprázdnu. Stál za ním Johann Jakob Bachofen s archetypem matky, Adolf Bastian se svými elementárními myšlenkami jako přímým předchůdcem archetypu, z filozofie Goethe, Schopenhauer a Nietzsche, dále gnostické texty, alchymie, Richard Wilhelm s překlady čínských klasiků a Rudolf Otto s pojmem numinózna, posvátné hrůzy a fascinace, kterou Jung převzal.
Více o své vlastní cestě a učitelích píšu na stránce o mně.
Na závěr je poctivé říct, čím mytologie v mém pojetí není.
Není to literární historie. Nejde mi o to, kdy vznikl který epos a jak se šířil. To je práce pro filology a má svou cenu, ale míří jinam. Mě zajímá mýtus jako živá řeč o vnitřním světě, ne jako muzejní exponát.
Není to náboženství ani jeho náhrada. Nenabízím víru ani soustavu, ke které je třeba se přihlásit. Mýtus čtu jako obraz psychiky a zároveň jako otevření k posvátnému, ne jako věroučnou pravdu.
A není to únik do hezkých příběhů, právě naopak. Mýtus poctivě čtený nás přivádí přesně k tomu, čemu se vyhýbáme, k vlastnímu stínu, k ráně, která se nehojí, k jeskyni, do které se bojíme vstoupit. Není to útěcha, ale nástroj poznání, který je tím cennější, čím vážněji ho bereme.
Na závěr je poctivé říct, čím mytologie v mém pojetí není.
Není to literární historie. Nejde mi o to, kdy vznikl který epos a jak se šířil. To je práce pro filology a má svou cenu, ale míří jinam. Mě zajímá mýtus jako živá řeč o vnitřním světě, ne jako muzejní exponát.
Není to náboženství ani jeho náhrada. Nenabízím víru ani soustavu, ke které je třeba se přihlásit. Mýtus čtu jako obraz psychiky a zároveň jako otevření k posvátnému, ne jako věroučnou pravdu.
A není to únik do hezkých příběhů, právě naopak. Mýtus poctivě čtený nás přivádí přesně k tomu, čemu se vyhýbáme, k vlastnímu stínu, k ráně, která se nehojí, k jeskyni, do které se bojíme vstoupit. Není to útěcha, ale nástroj poznání, který je tím cennější, čím vážněji ho bereme.