Jóga

• Slovo jóga pochází ze sanskrtského kořene judž, spojit. Cílem je sjednocení těla, dechu, mysli a vědomí, ne pouhé tělesné cvičení.

• Tradice jógu nedefinuje jednohlasně. Pataňdžali ji shrnuje jako utišení pohybů mysli, Bhagavadgíta jako vyrovnanost a dovednost v jednání, Upanišady jako sjednocení dechu, mysli a smyslů.

• Konečným cílem je osvobození (mókša), vymanění z koloběhu změn (samsára) a z následků činů (karma), a samádhi, sjednocení, které má více hloubek (sampradžňáta se semenem a asampradžňáta bez semene).

• Tradice rozlišuje dvě pojetí osvobození: dualistickou kaivalju a nedualistické džívanmukti, osvobození za života.

• Existují dva velké proudy: klasická dualistická jóga Pataňdžaliho a nedualistická tantra (včetně Šrí Vidja), která tělo přijímá jako chrám.

• Tradice popisuje člověka jako pět úrovní existence (panča kóša) a tři těla a pracuje s pránou, jejími pěti proudy, kanály (nádí), čakrami, uzly (granthi) a probuzením hadí síly (kundaliní).

• Ásána, tělesná pozice, je v klasickém systému třetí z osmi pilířů. Hathajóga není jen cvičení pozic, ale především nauka o očistě a práci s energií.

• Jóga má vlastní psychologii (kléše, samskáry, antahkarana), která se v mnoha bodech sbíhá s jungiánskou hlubinnou psychologií.

1. Jóga jako úplný systém, ne cvičení

2. Co je jóga a její definice (Pataňdžali, Bhagavadgíta, Upanišady, tantra)

3. Konečný cíl, osvobození a úrovně samádhi

4. Dvě pojetí osvobození (kaivalja a džívanmukti)

5. Co jóga NENÍ a nejčastější mýty

6. Skutečná historie jógy (čtyři období)

7. Jóga není jen hinduistická (buddhismus a džinismus)

8. Moderní a tradiční jóga, role gurua

9. Hlavní směry a kolo jógy

10. Klasická jóga a tantra (sámkhja, guny, Šrí Vidja)

11. Osmidílná stezka Pataňdžaliho

12. Pět úrovní existence a tři těla

13. Prána a pět proudů

14. Nádí, čakry a tři uzly

15. Kundaliní šakti

16. Jógová psychologie a nevědomí (kléše, samskáry, Jung)

17. Ásana

18. Hathajóga jako nauka o očistě a energii

19. Dech a pránájáma

20. Meditace jako pokračování jógy

21. Makrokosmos v mikrokosmu (ajurvéda, džjotiš, mytologie)

22. Jóga a věda

23. Jóga v moderním životě (začátečníci, stres, rovnováha, terapie)

24. Slovanská a česká stopa v józe

25. Časté otázky

26. Související témata

Power jóga, vinjása flow nebo sculpt otevírají dveře a vedou k pravidelnosti. Pracují však převážně s jediným rozměrem jógy, s tělesnou praxí. To není málo a není to špatně. Je to ale výsek z mnohem většího celku, asi jako kdybychom celou medicínu ztotožnili s rozcvičkou.

Pataňdžali ve své Jógasútře definuje jógu jediným veršem hned na druhém místě celého textu, jógaš čitta vrtti niródhah, jóga je utišení pohybů mysli. Definicí tedy není pozice ani dech, ale stav mysli. Ásána, tělesná pozice, je v tomto klasickém systému teprve třetí z osmi pilířů. Jejím účelem je připravit tělo tak, aby dokázalo setrvat v klidu dostatečně dlouho pro hlubší fáze praxe. Není to cíl, je to příprava.

Co se ztrácí, když z jógy uděláme cvičení

Když se z jógy stane jen pohyb, vypadne z ní téměř všechno, kvůli čemu vznikla. Vypadne etický základ, na kterém celá stavba stojí. Vypadne práce s dechem a s životní energií. Vypadne jógová psychologie, která tisíce let mapuje nevědomí. Vypadne meditace a stavy vědomí, ke kterým směřuje. A vypadne i cíl, totiž osvobození a poznání toho, kdo doopravdy jsme. Zůstane zdravé tělo, což je dobré, ale je to zlomek toho, co jóga nabízí.

Učím jógu jako celistvý systém poznání. Tělo je vstupní branou, ne cílem. Kdo zůstane jen u pozic, dělá něco cenného pro zdraví, ale míjí to, kvůli čemu jóga vznikla. Tato stránka je pokusem ukázat ten celek, od kořene slova přes dějiny, cesty a anatomii až po praxi a její přesahy.

Slovo jóga pochází ze sanskrtského kořene judž, který znamená spojit, sjednotit, zapřáhnout. Tentýž kořen najdeme v latinském iugum, v anglickém yoke i v českém jho, spřežení, které spojuje dvě zvířata do jednoho tahu. Jóga je tedy odjakživa o spojení toho, co se v člověku rozdělilo, těla a mysli, vědomí a života, jednotlivce a celku. Ze stejného filosofického podloží vyrostly i ajurvéda, džjotiš a tantra.

Definice napříč prameny

Tradice jógu nedefinuje jednohlasně a stojí za to slyšet víc než jeden hlas, protože každý pramen osvětluje jinou stranu téže věci.

Pataňdžali ji ve své Jógasútře (přibližně druhé století) shrnuje veršem jógaš čitta vrtti niródhah, jóga je utišení pohybů mysli. Klasický komentář k tomuto textu napsal mudrc Vjása a teprve oba dohromady tvoří základ takzvané klasické jógy. Není v té definici slovo o těle ani o pozici. Jóga je podle ní stav, ve kterém se utiší neustálý proud mentálních dějů a vyjeví se to, co je pod ním.

Bhagavadgíta, jeden z nejposvátnějších jógových textů, přidává jiný a stejně důležitý pohled. Ve druhém zpěvu popisuje jógu jako vyrovnanost mysli v úspěchu i neúspěchu (samatva, verš 2.48) a hned vzápětí jako dovednost v jednání, schopnost konat naplno a nelpět na ovoci činu (verš 2.50). V šestém zpěvu ji nazývá rozpojením od svazku s utrpením (verš 6.23). Jóga tu není jen ztišení na podložce, ale způsob, jak stát uprostřed života a nenechat se jím rozhodit.

Upanišady, nejstarší vrstva, jdou ještě jinam. Katha-upanišad popisuje jógu jako pevné a vytrvalé ovládnutí smyslů, kdy se mysl spolu s rozumem ustálí v klidu. Maitrí-upanišad mluví o sjednocení dechu, mysli a smyslů, o spojení tří proudů do jednoho. A Švétášvatara-upanišad patří k vůbec prvním textům, které popisují konkrétní jógovou praxi, držení těla, ovládání dechu a soustředění.

Tantra, ze které sami vycházíme, jde nejdál. Definuje jógu jako sjednocení individuální duše (džívátma) s nejvyšším vědomím (paramátma), jako dokonalé spojení Šivy, čistého vědomí, a Šakti, tvořivé energie, přímo v lidském těle. Tam, kde Pataňdžali mluví o utišení mysli, mluví tantra o extatickém splynutí těchto dvou kosmických principů. Osvobození zde není odstup od světa, ale jeho prozáření.

Jóga jako nauka o osvobození

Když tyto definice spojíme, vyjde obraz mnohem širší než dnešní představa. Jóga je v prvé řadě nauka o osvobození, sanskrtem mókša šástra, věda o vysvobození. Jejím cílem není lepší tělo ani úleva od stresu, i když obojí přirozeně přináší. Cílem je poznat, kdo doopravdy jsme, pod vrstvami rolí, návyků a strachů.

Indická tradice rozeznává čtyři cíle lidského života, purušártha. Dharma, žít podle svého poslání a řádu. Artha, zajištění a prostředky. Káma, touha a požitek. A mókša, osvobození. Jóga slouží především tomu poslednímu, je cestou k mókše, ale v tantrickém pojetí pomáhá uvést do souladu i ty ostatní tři, takže člověk neutíká ze života, ale žije ho plně a vědomě.

Co všechno jóga zahrnuje

Jógová cesta proto zahrnuje mnohem víc než pohyb. Patří do ní vědomý pohyb těla (ásana), práce s dechem a životní energií (pránájáma), kultivace pozornosti a meditace, etický základ vedoucí k pravdivosti a soucitu, práce s jemnohmotnou anatomií a hlubší proces psychologického a duchovního zrání. Tělo, dech, mysl, energie a vědomí, to vše jsou roviny jediné práce.

Pro moderního člověka je jóga často cestou ke zdraví a vnitřnímu klidu. To je legitimní vstup. V klasických pramenech je ale jóga primárně naukou o osvobození (mókša). Osvobozujeme se od ztotožnění, které nás drží v koloběhu neustálých změn, zrození a smrti, tedy v samsáře, a od mechanického vlivu vlastních činů a jejich následků, v karmě.

Zde leží zásadní rozdíl mezi jógou a běžnou západní psychologií. Moderní psychologie obvykle usiluje o posílení a stabilizaci ega, aby člověk dokázal fungovat ve světě. To je nutný a cenný krok. Jóga ale jde dál. Míří za hranice ega, k tomu, co tradice nazývá Bytostné Já (puruša nebo átman), čistý svědek pod všemi našimi rolemi. Ego se na té cestě neničí, ale stává se sluhou něčeho většího, místo aby vládlo.

Úrovně samádhi

Vrcholem té cesty je stav, který se nazývá samádhi, sjednocení. Není to ale jeden jediný stav, jak se často zjednodušuje. Tradice rozlišuje jeho hloubky a Pataňdžali jim věnuje velkou část svého textu.

Nejprve přichází samádhi se semenem (sabídža, sanskrtem sampradžňáta). Vědomí je v něm hluboce sjednocené, ale stále spočívá na nějakém jemném předmětu. Tradice tu rozlišuje ještě jemnější stupně podle toho, na čem mysl spočívá, od soustředění na hrubý tvar (savitarka) přes jeho ztišení (nirvitarka) k soustředění na jemné principy (savičára, nirvičára) až k čistému pocitu bytí. Je to jako hladina, která se ztišila, ale stále na ní leží jeden poslední odraz.

Pak je tu samádhi bez semene (nirbídža, sanskrtem asampradžňáta). Mizí i ten poslední předmět a zůstává čisté vědomí, které spočívá samo v sobě. Pataňdžali popisuje i nejvyšší bránu k osvobození, dharmamégha samádhi, oblak ctnosti, ve kterém se rozpouštějí i nejjemnější karmické otisky. Teprve zde podle tradice začíná skutečné osvobození.

Samádhi tedy není jedna meta, ale celá posloupnost hloubek. Tomu, co se v meditaci postupně otevírá, se podrobněji věnuji v hubu o meditaci.

Pozor na vedlejší schopnosti

S pokročilou praxí se podle tradice pojí i mimořádné schopnosti, siddhi, kterým Pataňdžali věnuje celý jeden oddíl. A přesto na témže místě varuje, že tyto schopnosti jsou pro cíl jógy překážkou. Kdo se za nimi začne honit, sejde z cesty a uvázne. Toto varování je dnes aktuálnější než kdy dřív, v době, kdy se duchovní praxe ráda měří zážitky a výkony. Jóga neměří hloubku podle neobyčejných stavů, ale podle svobody a zralosti v obyčejném životě.

Tradice nemluví jednohlasně ani o tom, jak osvobození vypadá. A tento rozdíl je natolik zásadní, že utváří celé dva proudy jógy.

Kaivalja, osvobození jako osamostatnění

Klasická jóga Pataňdžaliho míří ke kaivalji, doslova osamostatnění nebo osamocení. Duch (puruša) se v něm zcela oddělí od hmoty a mysli (prakrti) a vymaní se z koloběhu světa. Je to vznešený ideál, ale nese v sobě jistý odstup od života, sklon vidět tělo a svět jako to, co je třeba opustit. Cesta vede jakoby vzhůru a ven. V některých starších pojetích se osvobození naplno uskutečňuje až po smrti těla, čemuž se říká videha mukti, osvobození bez těla.

Džívanmukti, osvobození za života

Nedualistické tradice, mezi nimi Šrí Vidja, ze které vycházíme, nabízejí jiný ideál, džívanmukti, osvobození ještě za života. Osvobozený člověk (džívanmukta) neutíká ze světa do jeskyně. Zůstává uprostřed práce, vztahů a všedních dnů, a přitom v něm trvale spočívá vědomí jednoty. Tradice popisuje takového člověka jako toho, kdo jedná ve světě, ale není světem vázán, koho nerozhodí úspěch ani ztráta a kdo v každé bytosti vidí totéž vědomí jako v sobě. Středověký text Džívanmuktivivéka od Vidjáranji celé toto pojetí soustavně rozpracoval.

Tomuto trvalému, přirozenému stavu se říká sahadža samádhi, spontánní sjednocení s otevřenýma očima. Není to prchavý zážitek při meditaci, ale způsob bytí, ve kterém se posvátné a obyčejné přestávají rozdělovat. Člověk nemusí zavírat oči ani odcházet ze světa, aby spočinul v tom, co je.

Tento rozdíl je jedním z důvodů, proč je nám tantrická cesta blízká. Neslibuje únik ze života, ale jeho proměnu zevnitř. Podrobněji o tom píšu v hubu o tantře. Celý systém krok za krokem otevírá Integrální cesta.

Je poctivé říct i to, čím jóga v našem pojetí není, a rozptýlit nejčastější mýty, které kolem ní u nás panují.

Není to fitness. Tělesná zdatnost je vítaný vedlejší účinek, ne cíl. Kdo hledá jen vypracované tělo, najde rychlejší cesty. Jóga míří k tělu jako bráně, ne jako k výkladní skříni.

Není to náboženství a nemusíte kvůli ní měnit víru. Jóga vyrostla z duchovní tradice, ale nevyžaduje vyznání ani příslušnost. Je to nauka o zkušenosti, kterou si každý ověřuje sám na sobě. Praktikovat ji mohou lidé různé víry i lidé bez vyznání.

Nemusíte být ohební. Ohebnost je důsledek praxe, ne podmínka vstupu. Tvrdit, že na jógu je člověk málo ohebný, je jako tvrdit, že je příliš špinavý na to, aby se osprchoval. Začíná se tam, kde člověk je.

Není to jen pro ženy ani jen pro mladé. Historicky byla jóga předávána převážně mezi muži a nejhlubší prameny psali muži i ženy napříč věkem. Tělo i mysl mají z praxe prospěch v každém věku.

Není to jen relaxace. Uvolnění přináší, ale relaxace je důsledek, ne cíl. Pokud praxe funguje hlavně jako úleva, znamená to obvykle, že tělo a nervová soustava jsou přetížené a odpočinek potřebují. To je dobrý začátek, ne konec.

Nejsou to jen pozice. Jak ukážu dál u hathajógy, tělesné pozice jsou jen příprava. Skutečné těžiště je jinde, v očistě, v práci s energií a s myslí.

Nedá se zvládnout z aplikace za víkend. Aplikace a videa jsou užitečná pomůcka pro tělesnou praxi. Hlubší roviny, zvláště práce s energií a vnitřní proměna, ale potřebují čas, postupnost a živé vedení.

Není to rychlé řešení. Jóga nenabízí výsledek přes víkend, ale pomalou, celoživotní práci, ve které se tělo, mysl a vědomí postupně sjednocují. Kdo hledá okamžitou úlevu, bude zklamán. Kdo hledá skutečnou a trvalou proměnu, najde nástroj, který se osvědčil po tisíce let.

Není to útěk od reality. Lidé si často představují jogína jako někoho, kdo se odpojí od světa a přestane cítit. Skutečná jóga, zvláště tantra a karma jóga, učí pravý opak. Být ve světě naplno, s ostrým a jasným vnímáním, ale bez neurotického lpění. Není to eskapismus, je to plnější, ne menší přítomnost ve světě.

A nakonec mýtus, který je třeba opravit zvlášť. Mnozí kladou počátek jógy k Pataňdžalimu nebo dokonce až k modernímu cvičení. Jóga je ale mnohem starší a mnohem širší, jak ukazuje její skutečná historie, ke které se teď dostáváme.

Běžná představa klade počátek jógy k mudrci Pataňdžalimu, který kolem druhého století sepsal Jógasútry. Pataňdžali ale jógu nevymyslel. Pouze utřídil a do stručné podoby zapsal nauku, která tu byla dávno před ním. Georg Feuerstein, jehož dílo je nám blízké, rozdělil dějiny jógy do čtyř velkých období. Teprve když je projdeme, je vidět, jak košatý strom to je.

Archaická, védská jóga

Začíná dávno před samotným slovem jóga, u pojmu tapas, vnitřního žáru. Je to askeze a sebekázeň chápaná jako oheň, ve kterém se člověk přetváří. Tento nejstarší pojem se nikdy neztratil. Později se stal jednou z nijam, totiž sebekázní, a prvním pilířem Pataňdžaliho krija jógy, což ukazuje nepřerušenou kontinuitu tradice dlouhou tisíce let. Védské hymny, nejstarší vrstva indického písemnictví, byly podle tradice přijaty ve vnitřním vhledu mudrci, kterým se říká ršiové, a pracovaly se sjednocením pomocí rituálu, posvátného zvuku a světla. Slunce zde vystupuje jako vůbec první učitel jógy. Už v Rgvédu a Atharvavédu nacházíme zmínky o stavech vnitřního vytržení a o postavách asketů. V té době existovala i mystická bratrstva potulných asketů, vrátjů, která položila základy pozdější praxe odříkání a vnitřní práce.

Předklasická jóga

Éra Upanišad, velkého eposu Mahábhárata a Bhagavadgíty. Zde se zrodil samotný termín jóga v dnešním smyslu a rozvinula se nauka o nedualitě, totiž že individuální duše (átman) je v jádru totožná s absolutnem (brahma). Katha, Švétášvatara a Maitrí-upanišad už popisují konkrétní praxi. V této době se také zformovala filosofie sámkhja, sesterská nauka jógy, o které píšu v části o klasické józe a tantře. Bhagavadgíta pak poprvé předkládá jógu jako několik souběžných cest, cestu činu, oddanosti a poznání.

Klasická jóga

Éra Pataňdžaliho a jeho Jógasúter. Toto období určuje přísný dualismus, oddělení ducha (puruša) od hmoty a mysli (prakrti), a propracovaný systém osmi pilířů. Je to nejsystematičtější zpracování jógy, jaké tradice má, a zároveň jen jeden z jejích směrů, jak ještě uvidíme.

Poklasická jóga

Období, kdy do hry vstupuje tantra a celá nauka se vrací k nedualitě, k pohledu, že svět a vědomí jsou v hloubce jedno. Z tohoto obratu se zrodila hathajóga, která propracovala práci s tělem, dechem a jemnohmotnou anatomií čaker a kanálů do nebývalé hloubky. Klíčové texty pocházejí od jogínů linie Nath, jejíž zakladatelé Matsjéndranáth a Goraksanáth patří k legendárním postavám tradice. Z této školy vzešly spisy jako Hathajógapradípiká od Svátmárámy (přibližně patnácté století), Gheranda sanhitá a Šiva sanhitá, dodnes základní příručky tělesné a energetické jógy. To, co dnes známe jako jógové pozice, je vzdálenou dědičkou této tantrické revoluce, i když na svůj původ většinou zapomnělo.

Moderní jóga

Tělesná, pozicová jóga, jak ji známe dnes, je z velké části výtvor posledních zhruba sto třiceti let. Velký obrat přišel s mnichem Vivékánandou, který v roce 1893 představil jógu západnímu publiku v Chicagu a o tři roky později vydal vlivnou knihu o rádža józe. Ve dvacátém století pak učitel Krišnamáčárja a jeho žáci, mezi nimi B. K. S. Iyengar, Pattabhi Jois a Indra Déví, rozvinuli dynamické pozicové styly, ze kterých vychází většina dnešní studiové jógy. Badatelé jako Mark Singleton doložili, že moderní pozicová jóga vznikla i pod vlivem evropské gymnastiky a kultury těla té doby. To z ní nedělá nic méně cenného, jen je dobré vědět, že je to mladá větev na prastarém stromě.

Hlubší kořeny

Podle bádání Davida Frawleyho a Georga Feuersteina sahají kořeny této kultury ještě hlouběji, až k dávné civilizaci v povodí řek Indus a dnes vyschlé Sarasvatí. Tato teze je v akademickém světě předmětem sporu a opatrnosti, je ale dobré ji znát, protože ukazuje, jak hluboko ty kořeny mohou sahat. Historie jógy není přímka, ale košatý strom, a tělesné cvičení je jen jednou z jeho větví, navíc jednou z nejmladších.

Pokud chceme jógu vidět celou, je třeba říct jednu věc, kterou západní pohled obvykle míjí. Jóga není jen hinduistická. Je to celoindický jev, který sdílejí hinduismus, buddhismus i džinismus. Každý z těchto směrů má vlastní propracovaný systém vnitřní práce a srovnání mezi nimi ukazuje, jak daleko sahá napříč hranicemi.

Buddhistická jóga

Buddhismus má vlastní obrovský systém vnitřní práce. Slovo dhjána, meditativní pohroužení, se přes Čínu a Japonsko proměnilo v to, co dnes známe jako zen. Buddhistická praxe staví na dvou velkých pilířích, zklidnění mysli (šamatha) a vhledu do podstaty skutečnosti (vipašjaná), a kultivuje takzvané čtyři vznešené stavy mysli, mezi nimi laskavost a soucit. Mahájána přidává ideál bódhisattvy, bytosti, která usiluje o probuzení nikoli jen pro sebe, ale pro dobro všech. A vadžrajána, tantrický buddhismus, používá techniky téměř totožné s technikami hinduistické tantry. Pracuje s mantrou, vizualizací božských forem, jemnými kanály a probouzením vnitřní energie, aby cestu urychlila.

Džinistická jóga

Také džinismus má vlastní propracovanou jógu, jejíž základ shrnul mudrc Umásváti v díle Tattvártha-sútra. Popisuje vzestup vědomí jako žebřík čtrnácti stupňů (guna-sthána), které vedou až k vševědoucnosti (kévala-džňána), a klade mimořádný důraz na mravní přísnost, především na ahinsá, nenásilí dovedené do krajní jemnosti. Mezi jeho techniky patří úplné zklidnění těla i mysli a soustředěné pozorování vlastního prožívání.

Co z toho plyne

Mluvíme o tom jako o objektivní skutečnosti. Naše vlastní cesta vede tradicí tantrickou a hlubinnou psychologií, ne buddhismem ani džinismem. Poctivý obraz jógy by ale bez nich nebyl úplný. To, že tři velké indické tradice nezávisle vytvořily tak rozsáhlé nauky o vnitřní práci a v mnoha bodech dospěly k podobným technikám, jen potvrzuje, že jóga nepopisuje názor jedné kultury, ale něco, co je vepsané do samotného člověka.

Mezi tím, co se učí dnes, a tím, odkud jóga přišla, je rozdíl, který stojí za pojmenování. Velká část toho, co dnes plní studia a aplikace, vznikla teprve ve dvacátém století. Dynamické sestavy, jóga ve vyhřátých sálech, jóga jako kondiční trénink. Tyto formy mají svou hodnotu, přivádějí lidi k tělu a k pravidelnosti a pro mnoho lidí jsou prvním krokem. Žádný z těch kroků nezpochybňuji. Říkám jen, že je to začátek, ne celek.

Tradiční pojetí vychází z hlubšího základu. Jóga jako systém zahrnuje práci s tělem, myslí, dechem, etikou i vnitřní proměnou. Cílem není výkon, ale vnitřní svoboda. Ne stav na podložce, ale kvalita bytí. Jeho pilíře jsou jama a nijama, etické postoje vůči světu i sobě, pránájáma, práce s dechem, dhjána, meditace, a sebepoznání, které přesahuje ego a směřuje k osvobození. Ásány v tomto pojetí slouží jako příprava těla a nervové soustavy, nejsou cílem, jsou branou.

Propojujeme obě roviny. Ctíme hloubku tradičních pramenů a zároveň tvoříme prostor pro moderního člověka. Jóga má být současně dostupná i proměňující. Dostupnost ale nesmí být na úkor hloubky, jinak z jógy zůstane prázdný obal.

Role gurua a živé tradice

S tím souvisí jedna věc, kterou dnešní západní svět skoro nechápe. Role gurua. Slovo se u nás vyprázdnilo a zlevnilo. Spojuje se s kultem osobnosti, s celebritou, se slepým následováním, někdy i se zneužitím. Před touto zkreslenou podobou je namístě varovat a od té se distancuji. Falešný guru si žádá poslušnost a obdiv, zbavuje člověka vlastního úsudku a staví sebe nad žáka.

Pravý guru je ale něco docela jiného. Samotné slovo to prozrazuje. Gu znamená temnotu, ru světlo. Guru je ten, kdo vede z temnoty ke světlu. V autentické tradici se jóga vždy předávala živým přenosem, od učitele k žákovi, v nepřerušené linii, které se říká parampara. Není to vztah obdivu k celebritě, ale vztah důvěry, ve kterém žák neztrácí vlastní rozlišování, ale získává vedení tam, kam sám zatím nevidí. Pravý učitel člověka neuvazuje k sobě, ale vede ho k vlastní svobodě.

A v tomto pravém smyslu je guru na cestě nepostradatelný. Hlubší roviny jógy, zvláště práce s energií a tantrické techniky linie Šrí Vidja, do které jsme byli s Kristýnou zasvěceni, se z knihy ani z videa naučit nedají. Součástí předání je v těchto školách díkša, zasvěcení, kterým učitel otevírá žákovi vnitřní proces, jejž samotné čtení spustit nedokáže. Existují různé podoby takového předání, přenos slovem, pohledem, dotykem či pouhou přítomností. Právě tím se autentická jóga liší od praxe poskládané z internetových návodů. Z čeho jako učitelé vycházíme, popisujeme v sekci o nás.

Jóga není jedna jediná cesta. Během staletí se rozvinula do několika velkých směrů, z nichž každý odpovídá jiné lidské povaze. Georg Feuerstein to přirovnává ke kolu jógy. Různé výseče směřují k jedinému středu. Žádná z nich není lepší než ostatní, liší se jen tím, kterou lidskou schopnost berou za hlavní bránu, zda tělo, srdce, rozum nebo čin. A to není náhoda. Tyto cesty byly vytvořeny na míru různým temperamentům, protože co jednoho člověka osvobozuje, druhého svazuje.

Karma jóga, cesta činu

Cesta vědomého činu, nesobecké služby a práce konané bez lpění na jejím ovoci. Klíčový pojem zavádí Bhagavadgíta, niškáma karma, jednání bez touhy po výsledku. Nejde o to přestat jednat, ale jednat naplno a přitom se nevázat na to, co z toho vzejde. Tato cesta je blízká člověku činorodé, aktivní povahy, a proměňuje obyčejnou práci v duchovní praxi.

Bhakti jóga, cesta srdce

Cesta oddanosti, lásky k božskému principu, otevřenosti a recitace manter. Je nejpřirozenější pro povahu citovou, protože nestaví na výkonu ani na intelektu, ale na citu. Tradice popisuje devět podob oddanosti, od naslouchání posvátným příběhům přes zpěv a vzpomínání po úplné odevzdání. V tantře a ve Šrí Vidja má bhakti podobu oddanosti Božské Matce, Déví. Tady se ukazuje, že oddanost není slabost, ale jedna z nejsilnějších proměňujících sil v člověku.

Džňána jóga, cesta poznání

Cesta rozlišování, studia, kontemplace a sebezkoumání. Je určená povaze s vyvinutým intelektem a vůlí, té, která k pravdě jde přes mysl a tázání. Její klasickou metodou je átma-vičára, zkoumání otázky „kdo jsem já", a způsob rozlišování zvaný néti néti, „ne toto, ne toto", kterým člověk odlišuje pomíjivé od trvalého. V dvacátém století tuto cestu ztělesnil indický mudrc Ramana Maharši.

Rádža jóga, královská stezka

Cesta meditace a ukázňování mysli, vycházející z Jógasúter Pataňdžaliho. Je blízká povaze introspektivní a mystické. Její těžiště není v těle, ale v systematickém ztišení a soustředění mysli, jak je popisuje osmidílná stezka. Podrobně se meditaci věnuji ve zvláštním hubu.

Mantra jóga, cesta zvuku

Cesta posvátného zvuku, vibrace a opakování manter (džapa). V nedualistických tradicích se zvuku přikládá zvláštní váha, protože je chápán jako sama projevená podoba skutečnosti. Pracuje se základními zvukovými semeny (bídža mantry) i s celými posvátnými formulemi. Mantra zaměstná a zklidní mysl tím, že jí dá ušlechtilý objekt, ke kterému se sama přitáhne.

Hathajóga, cesta těla a energie

Na Západě nejznámější cesta, o které píšu zvlášť dále. Pracuje s ásanami, dechem, vnitřními zámky a prouděním energie. Je to brána přes tělo, ale jejím skrytým cílem je práce s vnitřní silou a probuzení vědomí.

Tantra jóga, cesta integrace

Cesta, která propojuje tělo, dech, vědomí a symboly a vidí v každodenní zkušenosti posvátný prostor proměny. Nepotlačuje svět, ale promění ho v cestu. Více na stránce tantra.

Cesty se nevylučují

Tyto cesty se navzájem nevylučují. V každém z nás je od každé něco a v integrální praxi se přirozeně prolínají. Tělo cvičí, srdce miluje, rozum zkoumá a ruce pracují. Smyslem není vybrat jednu a ostatní zavrhnout, ale poznat, kudy v dané chvíli vede vlastní cesta, a vážit pozornost podle své povahy. Právě o takové vyvážené propojení usiluje Integrální cesta.

Pod vší tou rozmanitostí leží jedno hlubší rozdělení, které považuji za klíčové. Dělení na dva velké proudy, klasickou jógu a tantru. Abych ten rozdíl vysvětlil, musím nejdřív zmínit filosofii, na které klasická jóga stojí. Říká se jí sámkhja a je to jedna z nejstarších indických nauk, sestersky spjatá právě s jógou.

Sámkhja a tři guny

Sámkhja vidí skutečnost jako hru dvou prazákladů. Na jedné straně puruša, čisté vědomí, nehybný svědek, který sám nic nekoná, jen vidí. Na druhé prakrti, tvořivá příroda, ze které vychází tělo, smysly i mysl. Sámkhja rozkládá celou skutečnost do soustavy stavebních prvků (tattev), od nejjemnějšího rozumu po hrubé živly, a popisuje, jak se z jednoty rozvíjí mnohost.

Prakrti se projevuje ve třech základních kvalitách, kterým se říká guny. Sattva, kvalita jasu, harmonie, lehkosti a poznání. Radžas, kvalita pohybu, vášně, neklidu a touhy. A tamas, kvalita tíhy, setrvačnosti, temnoty a netečnosti. Všechno v projeveném světě, včetně naší mysli, stravy i nálad, je mísením těchto tří. Ráno plné jasu je sattvické, neklidná uspěchanost je radžasická, malátnost a otupělost jsou tamasické. Jóga je v klasickém pojetí postupné rozjasňování, kultivace sattvy nad neklidem a tíhou, dokud se vědomí nerozpozná jako oddělené od přírody. Tytéž tři guny jsou základem ajurvédy i jógové psychologie, takže to není abstraktní pojem, ale praktická mapa našich stavů a vodítko, jak s nimi pracovat.

Dualismus a nedualismus

Klasická jóga Pataňdžaliho je dualistická. Striktně odděluje čisté vědomí (puruša) od hmotné přírody (prakrti). Cílem je rozlišit jedno od druhého, vymanit vědomí z hmoty a dosáhnout osvobození jejich oddělením. Tělo a svět jsou v tomto pojetí spíše překážkou, kterou je třeba překonat. Cesta vede vzhůru a ven.

Tantra je nedualistická. Učí, že svět (samsára) a absolutno (nirvána) nejsou dvě oddělené skutečnosti, ale v hloubce jedno a totéž. Tantra proto tělo a svět neodmítá. Vidí v těle chrám a využívá je jako nástroj k realizaci. Cesta nevede pryč ze světa, ale do jeho hloubky.

Bhukti a mukti

Z toho plyne i jiný vztah k požitku a ke světu. Starší tradice často říkaly, že potěšení brání osvobození a že obojí nelze mít zároveň. Tantra učí něco odvážnějšího, totiž že při plném vědomí se i obyčejný požitek může proměnit ve velikou blaženost (mahá sukha), která je samotnou podstatou božství. Tantra proto spojuje to, co jiné cesty oddělovaly, světskou plnost života (bhukti) a duchovní osvobození (mukti). Nemáme volit mezi životem a poznáním, máme jedno proměnit v druhé. Osvícený člověk neutíká do jeskyně, ale prožívá svobodu přímo uprostřed práce a vztahů, přesně jak popisuje pojem džívanmukti. To je důvod, proč v tantře a v linii Šrí Vidja hraje tělo a svět takovou roli, a zároveň je to nauka náročná, která bez vedení snadno sklouzne k pouhému ospravedlnění choutek.

Šrí Vidja a Šrí Jantra

V naší praxi vycházíme z tradice Šrí Vidja, jedné z nejstarších a nejuznávanějších tantrických linií, do které jsme byli s Kristýnou oba zasvěceni. Je to cesta oddanosti Bohyni v podobě Lality Tripurasundarí, krásy přesahující tři světy. Jejím ústředním symbolem je Šrí Jantra, obrazec z devíti propletených trojúhelníků kolem středového bodu (bindu). Není to ozdoba, ale obraz vědomí i kosmu zároveň a přesný nástroj meditace a vizualizace. Devět vrstev jantry odpovídá stupňům, jimiž se vědomí vrací od mnohosti k jednotě ve středu. Tantra zde pracuje s mantrou, jantrou a vizualizací jako s konkrétními technologiemi vědomí. Tato linie tvoří jádro přístupu PAULUS. Více na stránce tantra.

Aby bylo jasné, na čem všem jóga pracuje, popisuje tradice člověka mnohem jemněji než jen jako tělo a mysl. Klasickým pramenem je Taittiríja-upanišad, která člověka přirovnává k soustavě stále jemnějších obalů, pěti úrovní existence, sanskrtem panča kóša. Nejsou to oddělené vrstvy nad sebou, spíš stále jemnější roviny téže bytosti, jako když světlo prochází několika závoji.

Pět úrovní

• Annamaja, úroveň hmoty, fyzické tělo živené potravou, to, co jíme a čeho se dotýkáme.

• Pránamaja, úroveň prány, životní energie, která tělem proudí, oživuje ho a propojuje s myslí.

• Manomaja, úroveň mysli, našich každodenních myšlenek, emocí a smyslových dojmů.

• Vidžňánamaja, úroveň rozlišující moudrosti, hlubšího vhledu a svědomí, které stojí nad povrchním myšlením.

• Ánandamaja, nejjemnější úroveň blaženosti, nejhlubší rovina bytí blízká jádru člověka, kterou zakoušíme jako bezpříčinný klid v nejhlubších stavech.

Tělesná praxe pracuje s první úrovní, dech s druhou, meditace se třetí a čtvrtou a nejhlubší stavy se dotýkají té páté. Když to člověk uvidí takto uspořádané, pochopí, proč jóga nikdy nemohla být jen cvičením. Cvičení pracuje s jednou úrovní z pěti.

Tři těla

Tytéž roviny tradice shrnuje ještě jinak, do tří těl. Hrubohmotné tělo (sthúla šaríra), fyzická schránka, odpovídá první úrovni. Jemnohmotné tělo (súkšma šaríra), do kterého patří dech, mysl, smysly i rozlišující inteligence, zahrnuje úrovně druhou až čtvrtou a je nositelem našich sklonů i mezi jednotlivými životy. A příčinné tělo (kárana šaríra), nejhlubší a nejjemnější vrstva, ze které ostatní vyrůstají a kde jsou uloženy naše nejhlubší otisky, odpovídá úrovni blaženosti.

To, co je pod vším

Jóga je v jádru cesta těmito vrstvami dovnitř, od nejhrubšího k nejjemnějšímu. Ani nejhlubší obal však není to poslední. Pod všemi pěti úrovněmi a všemi třemi těly spočívá átman, čistý svědek, který všechny tyto vrstvy pozoruje, ale není žádnou z nich. Cílem celé cesty je rozpomenout se na něj. Vše ostatní jsou nástroje, jak se k tomuto rozpomenutí dopracovat.

Prána je životní síla, pojítko mezi vědomím a hmotou. Není to dech jako takový, ale energie, kterou dech přenáší a kterou tradice popisuje jako oživující princip celého vesmíru i jednotlivého těla. Právě s pránou pracuje druhá úroveň existence a celá nauka o dechu a energii.

Pět hlavních proudů

Tradice pránu pro praxi nevnímá jako jeden nerozlišený proud, ale rozlišuje pět hlavních proudů (pět vájú nebo pět prán) podle toho, kde v těle působí a kterým směrem se pohybují.

• Prána v užším smyslu sídlí v oblasti hrudníku a srdce a odpovídá za příjem, za nádech a vstřebávání.

• Apána sídlí v pánevní oblasti, směřuje dolů a odpovídá za vylučování, za vše, co z těla odchází, a za reprodukci.

• Samána působí ve středu těla, v oblasti břicha, a stará se o trávení a zpracování přijaté potravy i dojmů (asimilaci).

• Udána stoupá vzhůru, působí v krku a v hlavě, souvisí s řečí, vyjadřováním a s pohybem vědomí nahoru.

• Vjána prostupuje celé tělo a odpovídá za oběh a rozvádění energie a živin do všech jeho částí.

Vedle těchto pěti tradice popisuje ještě pět vedlejších proudů (upa-prány), které řídí drobné funkce jako kýchání, mrkání, hlad či zívání. Tato soustava se přímo dotýká ajurvédy, kde proudění prány úzce souvisí s dóšou váta.

Tajemství dechové praxe

Velká část jógové a dechové praxe je vlastně prací s těmito proudy, s jejich vyrovnáním a usměrněním. A jak uvidíme u hathajógy, celé tajemství probuzení vnitřní energie spočívá v tom, dostat dva z těchto proudů, stoupavou pránu a klesavou apánu, k sobě a spojit je. Energii pak lze obrátit do středního kanálu, kde začíná hlubší proces. Podrobněji o tom píšu na stránce o práně a kundaliní.

Energie proudí tělem soustavou jemných kanálů, kterým se říká nádí. Tradice jich uvádí mnoho tisíc, ale tři z nich jsou hlavní. Ida, chladivý, měsíční kanál po levé straně, spojený s klidem a vnímáním. Pingala, zahřívající, sluneční kanál po pravé straně, spojený s aktivitou a vůlí. A mezi nimi sušumna, střední kanál podél páteře, cesta, kudy může stoupat probuzené vědomí. V běžném stavu převažuje vždy jeden z bočních proudů a teprve když se vyrovnají, otevírá se ten střední. Proto se v praxi tolik pracuje s rovnováhou levé a pravé strany, vdechu a výdechu, úsilí a uvolnění.

Čakry jako stupně vědomí

Tam, kde se energie a vědomí setkávají v uzlech, mluví tradice o čakrách. Dnes si je spousta lidí představuje jako barevná kolečka v těle. To je obraz, který tradici spíš zakrývá. Čakry nejsou ani tak místa v těle jako spíš ohniska, ve kterých se potkává energie a vědomí, a hlavně je lze číst jako stupně vývoje vědomí. Tedy ne jako anatomii, ale jako cestu zrání.

• Múladhára, kořen, otázka základní jistoty, bezpečí a ukotvení v životě.

• Svádhišthána, oblast tvořivosti, vztahu k požitku a k druhým.

• Manipúra, centrum osobní síly, vůle a sebeurčení.

• Anáhata, srdce, oblast soucitu, lásky a otevřenosti.

• Višuddhi, hrdlo, schopnost pravdivého vyjádření a naslouchání.

• Ádžňá, třetí oko, vhled, rozlišení a vnitřní vidění.

• Sahasrára, korunní centrum, sjednocení a přesah jednotlivého já.

Každé centrum má v tradici svůj živel, zvukové semeno (bídža mantru) a okruh témat, kterými v životě procházíme. Tento výklad nepřišel jen z Východu. Sám C. G. Jung měl v roce 1932 spolu s indologem Wilhelmem Hauerem sérii seminářů o kundaliní józe, ve kterých čakry četl právě jako stupně psychického vývoje. Vzestup energie touto soustavou je v tomto čtení toutéž cestou, kterou Jung nazval individuací.

Tři uzly

Tradice dodává něco důležitého. Cestou nahoru musí energie prorazit tři velké uzly (granthi), ve kterých nás drží naše nejhlubší připoutanosti. Brahmovský uzel v oblasti kořene nás váže k hmotě, k přežití a k touze po jistotě. Višnuovský uzel v oblasti srdce k emocím, vztahům a k touze něco znamenat. A rudrovský uzel mezi obočím dokonce k samotným psychickým a duchovním schopnostem a k jemné pýše z dosaženého. Teprve když se rozváže i ten poslední, je cesta volná. Energetické anatomii se podrobněji věnujeme na stránce o práně.

Energii, která může touto soustavou stoupat, nazývá tantra kundaliní šakti. Je to obraz spící tvořivé síly, stočené jako had u kořene páteře, která v běžném životě dřímá a udržuje naše každodenní fungování. V tantrickém pojetí je kundaliní podobou Bohyně, Šakti, a její vzestup je cestou za sjednocením s Šivou, čistým vědomím, které spočívá v korunním centru. Probuzením a vzestupem této energie středním kanálem k vrcholu hlavy popisuje tradice nejhlubší proměnu vědomí, splynutí jednotlivé duše s celkem.

Šaktipát, probuzení přenosem

Tradice zná i druhou cestu, jak se energie probouzí. Ne vlastním úsilím, ale přenosem od učitele, kterému se říká šaktipát, sestup Šakti. Probuzená energie zralého učitele může pohledem, dotykem, slovem nebo pouhou přítomností probudit spící energii žáka. Tantra v tom nevidí zázrak, ale přirozený přenos, k němuž může dojít jen tam, kde je žák připraven a učitel autentický. Vzestup kundaliní k temeni je v linii Šrí Vidja popisován jako milostné setkání Šakti se Šivou, splynutí tvořivé energie s čistým vědomím. Není to dobytí vrcholu silou, ale návrat dvou rozdělených principů k jednotě.

Vážné upozornění

Mluvíme o tom s velkou opatrností a je třeba přidat vážné upozornění. Toto není technika do mobilní aplikace ani do víkendového kurzu. Násilné, předčasné nebo nevedené probouzení této energie u nepřipraveného člověka může vést k vážnému rozkolísání, k úzkosti, k nespavosti, k zaplavení nevědomým materiálem, který nelze unést. Pro tyto stavy se vžil i pojem kundaliní syndrom. Právě proto tradice tolik trvá na očistě, na postupnosti, na pevném etickém základu a na živém učiteli, který proces zná a dokáže ho vést.

Nejde o zážitek pro silné dojmy ani o duchovní výkon, kterým by se člověk měl chlubit. Jde o proces, který má svůj čas a svůj řád, a každé přeskakování se vrací jako škoda. Zralá praxe kundaliní nehledá výboje energie, ale trpělivou přípravu těla, dechu a mysli, ve které se pak probuzení může odehrát přirozeně a bezpečně.

Jóga má vlastní propracovanou psychologii, která vznikla tisíce let před západní vědou. Sám C. G. Jung, který východní texty studoval, poznamenal, že západní psychologie je proti východním naukám teprve začátečnickým pokusem. A tato jógová psychologie se v překvapivě mnoha bodech setkává s tím, co o dva tisíce let později popsala hlubinná psychologie.

Struktura mysli

Tradice nemluví o mysli jako o jedné věci, ale rozlišuje čtyři funkce vnitřního nástroje (antahkarana):

• manas, nižší smyslová mysl, která přijímá a třídí podněty a stále kmitá mezi nimi

• buddhi, vyšší rozlišující inteligence, schopnost moudrosti, rozhodnutí a vhledu

• ahankára, princip jáství, to, co ze zkušenosti dělá moji zkušenost a buduje ego

• čitta, hlubina mysli, paměť a úložiště všech dojmů

Pět pohybů mysli

Pataňdžaliho definice jógy mluví o utišení pohybů mysli. Těch pohybů (vrtti) rozlišuje pět, a stojí za to je znát, protože ukazují, co všechno se v nás bez ustání děje. Patří k nim správné poznání, omyl, představa, spánek a paměť. Jóga necílí na to tyto pohyby násilím zastavit, ale rozpoznat je, přestat se s nimi ztotožňovat a nechat mysl postupně se ztišit, až se vyjeví to, co je pod nimi.

Samskáry a vásany

V hlubinách čitty se ukládají samskáry, podvědomé otisky všeho, co jsme prožili. Souhrnně tvoří jakousi zásobárnu nezpracovaných dojmů a sklonů (karmášaja). Z těch otisků vyrůstají vásany, sklony a nutkání, která nás táhnou stále stejným směrem, aniž bychom věděli proč. Kdo zná jungiánskou psychologii, slyší v tom ozvěnu pojmu komplex a celé nauky o nevědomí. Obě tradice mluví o téže vrstvě psychiky, jen jiným jazykem, a obě tvrdí, že dokud tyto otisky neuvidíme, řídí nás zezadu.

Kléše, pět kořenů utrpení

Pataňdžali popisuje pět kořenů lidského utrpení (kléše):

• avidja, nevědomost, nevidění skutečnosti takové, jaká je, kořen všech ostatních

• asmita, ztotožnění se s egem a s představou o sobě

• rága, přitahování k příjemnému a ulpívání na něm

• dvéša, odpor k nepříjemnému a vyhýbání se mu

• abhinivéša, lpění na životě a strach ze smrti, nejhlubší ze všech

Krija jóga, lék na kořeny utrpení

Jóga ale není jen diagnostika. Pataňdžali hned na začátku druhého oddílu své Jógasútry (verš 2.1) předkládá i lék, kterému říká krija jóga, jóga činu, a popisuje ji třemi prvky. Tapas, sebekázeň a vnitřní žár, svádhjája, sebepoznání a studium posvátných textů i sebe sama, a íšvarapranidhána, odevzdání ega něčemu, co nás přesahuje. Tato trojice postupně oslabuje kléše a připravuje půdu pro samádhi. Jógová psychologie tak má nejen popis nemoci, ale i návod na její léčbu.

Most k jungiánské psychologii

Tyto kořeny se úzce stýkají s tím, čemu Jung říkal stín, tedy s tím, co jsme v sobě odmítli vidět a vytěsnili. Jógové samskáry odpovídají jungovskému obsahu nevědomí, ahankára odpovídá egu a směřování celé jógy k Bytostnému Já se nápadně podobá tomu, co Jung nazval individuací, cestou k celistvosti. Jóga i hlubinná psychologie směřují k témuž, totiž rozpoznat tyto kořeny a otisky, vědomě s nimi pracovat a postupně je rozpouštět, místo abychom se jimi nechali řídit zezadu. To, že dvě tradice tak vzdálené v čase i prostoru dospěly k tak podobnému obrazu duše, pro mě není náhoda. Vypovídá to o tom, že popisují něco skutečného, něco, co je v člověku přítomné bez ohledu na dobu a kulturu.

Tělesná praxe je brána, kterou většina lidí do jógy vchází. Ásánu vede v naší práci především Kristýna, takže o ní mluvíme s vědomím, že je to její doména.

Ásana je vědomě zaujatá a podržená poloha těla. Slovo samo znamená pevné a pohodlné usazení a původně označovalo právě sed k meditaci. Pataňdžali jí věnuje jedinou stručnou definici, sthira sukham ásanam, poloha má být pevná a pohodlná. To je celé. V klasickém pojetí nešlo o množství pozic ani o jejich náročnost, ale o schopnost setrvat v jedné poloze dlouho, klidně a bez napětí, aby tělo přestalo být překážkou a stalo se oporou.

Co se v ásáně doopravdy děje

To, co se v ásáně odehrává, není jen protažení svalu, ale práce s pozorností, s dechem a s tím, jak se v dané poloze cítíme. Tělo se v ní stává místem poznání. Učíme se v něm zůstat přítomní i tam, kde je to nepohodlné, sledovat dech, kde se napíná, a kde naopak může povolit. To je dovednost, která přesahuje podložku a vrací se nám v celém životě. Kdo se naučí zůstat klidný v náročné pozici, snáz zůstane klidný i v náročné situaci.

Pozice jako jazyk těla

Klasické texty přitom znají jen hrstku pozic, především stabilní sedy k meditaci, jako je prostý zkřížený sed (sukhásana), dokonalý sed (siddhásana) a lotosový sed (padmásana). Tradice mluví o čtyřiaosmdesáti základních ásanách, z nichž moderní jóga rozvinula stovky variací. To číslo není návod, ale připomínka, že pozice mají sloužit usazení, ne sbírání tvarů.

Tradiční i moderní jóga rozeznává velké rodiny pozic, předklony, záklony, otočky, rovnovážné polohy a obrácené pozice. Každá z nich na tělo i mysl působí jinak, jedna otevírá, druhá uklidňuje, třetí dodává energii. Smyslem dobře vedené praxe není nasbírat co nejvíc tvarů, ale poskládat je tak, aby tělo i nervová soustava došly do rovnováhy. Vedenou praxi v jejím plném smyslu, ne jako sbírku cviků, ale jako cestu, najdete v Józe online.

Jeden z největších omylů vůbec se týká hathajógy. Skoro každý si pod ní představí jen ásány, tělesné pozice. To, co se cvičí ve studiích, je opravdu zjednodušenou podobou hathajógy, ale odříznutou od jejího skutečného těžiště. A tím těžištěm není ohýbání těla, ale očista a práce s energií.

Slunce a měsíc

Samotné slovo to napovídá. Ha znamená slunce, ten zahřívající proud (pingala). Tha znamená měsíc, ten chladivý proud (ida). Hathajóga je nauka o sjednocení těchto dvou protikladných sil. Cílem je vzít pránu, která přirozeně stoupá, a apánu, která klesá, obrátit jejich tok, spojit je v oblasti pupku a vehnat sjednocenou energii do středního kanálu (sušumna). Teprve to otevírá cestu k probuzení vnitřní energie. Ásány a dech jsou k tomu příprava, ne cíl.

Očista jako základ

Aby to bylo bezpečné, tradiční hathajóga začíná očistou. Hathajógapradípiká i Gheranda sanhitá popisují šest očistných postupů (šatkarmy), kterými se tělo pročistí a připraví. Patří k nim pročištění nosních cest (neti), očista trávicího traktu (dhauti), břišní techniky (nauli), výplach tlustého střeva (basti), rychlé pročišťující dýchání (kapálabháti) a upřený pohled na plamen (tratak). Bez této přípravy je probouzení energie nebezpečné a neúčinné, protože nečisté kanály energii nepropustí.

Vnitřní zámky

K tomu přistupují mudry a bandhy, vnitřní zámky. Tři hlavní jsou kořenový zámek (múla bandha), břišní zámek (uddíjána bandha) a hrdelní zámek (džálandhara bandha). Vypadají jako tělesné úkony, ale jsou to především klíče, kterými jogín zadržuje a přesměrovává pránu, aby vytvořila tlak potřebný k probuzení vnitřní síly. Když to člověk ví, vidí, jak málo má dnešní studiová jóga společného s tím, čím hathajóga doopravdy je. Není to gymnastika, je to alchymie těla a energie.

Žebřík k rádža józe

Klasický text Hathajógapradípiká to říká hned v úvodu jednoznačně. Hathajóga vznikla výhradně jako žebřík k dosažení rádža jógy, nejvyšší meditace a samádhi. Pokud se pozice a dech cvičí bez směřování k samotné meditaci, jde jen o fyzickou manipulaci s tělem, která ztratila svůj původní smysl. Tělo a energie jsou prostředek, ne cíl.

Práce s pránou a dechem patří k nejpraktičtějším klíčům celé jógy. Dech je jediná tělesná funkce, která probíhá sama od sebe, a přesto ji můžeme kdykoli vědomě převzít. Tím je výjimečný. Stojí na rozhraní mezi tím, co řídíme, a tím, co se v nás děje bez naší vůle.

Most mezi tělem a myslí

Právě proto je dech mostem mezi tělem a myslí. Když se změní stav mysli, změní se dech. Při hněvu se zrychlí a zostří, při klidu se prohloubí a zpomalí. A platí to i obráceně. Když vědomě změníme dech, změní se i stav mysli. Tuto obousměrnou cestu jóga objevila a propracovala dávno před moderní fyziologií, která ji dnes potvrzuje přes činnost bloudivého nervu.

Pránájáma

Práci s dechem se říká pránájáma. Slovo se obvykle překládá jako ovládání dechu, ale přesnější je rozšíření a vedení životní energie. Nejde jen o to dýchat pomaleji, ale vést dechem pránu tam, kde je jí potřeba, vyrovnávat levý a pravý proud a postupně zjemňovat celé vnitřní naladění. Tradice popisuje řadu technik, od vyrovnávajícího střídavého dechu po zahřívající i zklidňující způsoby dýchání, a klade k nim důrazné upozornění. Silné dechové techniky se mají dělat postupně a pod vedením, protože necitlivě prováděná pránájáma může rozkolísat tělo i psychiku.

Zádrž dechu, srdce pránájámy

Skutečným jádrem pránájámy přitom není nádech ani výdech, ale zádrž dechu (kumbhaka). Právě v okamžiku, kdy se dech na chvíli zastaví, se mysl nejvíce ztiší a energii lze vést a usměrnit. Klasické texty proto za vlastní pránájámu považují až ovládnutou zádrž, zatímco prodloužený nádech a výdech jsou teprve její příprava. Rozlišuje se zádrž po nádechu a zádrž po výdechu a každá působí jinak. Je to ovšem také místo, kde se chybuje nejčastěji, a proto patří do rukou zkušeného vedení, nikdy ne do násilného experimentování.

To je důvod, proč v tradičním systému přichází pránájáma hned po tělesné pozici a před meditací. Tělo se musí nejdřív usadit, dech vyrovnat, a teprve potom se mysl dokáže ztišit. Kdo chce meditovat s rozbouřeným dechem, naráží na zeď.

Ásana a dech nejsou cíl. Jsou to příprava. Připravují tělo a nervovou soustavu na to, aby člověk dokázal sedět v klidu a obrátit pozornost dovnitř. A tím se dostáváme k meditaci, která je přirozeným pokračováním jógy, ne něčím odděleným.

V osmidílné stezce na sebe poslední úseky navazují právě takto. Když se ztiší tělo a vyrovná dech, může se pozornost stáhnout od vnějších podnětů dovnitř (pratjáhára). Když se stáhne dovnitř, může se zaměřit na jediný bod (dháraná). Z udrženého soustředění se časem rozvíjí meditace (dhjána), plynulý a nepřerušovaný proud pozornosti. A ta nakonec vrcholí ve sjednocení (samádhi), ve kterém se mysl zklidní natolik, že se ukáže to, co je pod ní.

Rozdíl mezi soustředěním a meditací je jemný, ale podstatný. V soustředění mysl pozornost k předmětu znovu a znovu vrací, protože stále uniká. V meditaci už pozornost plyne k předmětu sama, plynule a bez přerušení. A v samádhi se nakonec rozpustí i hranice mezi tím, kdo pozoruje, a tím, co je pozorováno. Předmětem přitom může být dech, mantra, vnitřní obraz nebo samo vědomí, které pozoruje. Co si člověk zvolí, závisí na jeho povaze a na cestě, kterou jde.

Proto se na jógu a meditaci nedíváme jako na dvě oddělené věci. Jóga bez meditace zůstává u těla. Meditace bez přípravy těla a dechu naráží na neklid, který tělo drží. Teprve obojí dohromady tvoří úplnou cestu. Meditaci samotné, jejím tradicím a stavům vědomí se podrobně věnujeme v hubu o meditaci.

Stará tradice viděla člověka jako malý vesmír, mikrokosmos, ve kterém se zrcadlí tytéž zákony, jaké vládnou velkému vesmíru, makrokosmu. Co je nahoře, je i dole. Co je ve hvězdách, je i v těle. Z tohoto pohledu jóga nikdy nebyla osamocenou disciplínou. Byla součástí celé soustavy védského poznání, ve které všechno souvisí se vším.

Jóga a ajurvéda

Jóga souvisí s ajurvédou, naukou o zdraví a rovnováze. Obě pracují s týmiž třemi gunami a s týmiž energiemi, jen z opačné strany. Ajurvéda jde k vědomí od těla, stravy a životního stylu, jóga jde k tělu od vědomí a mysli. Společně tvoří úplnou péči o člověka, vnější i vnitřní.

Jóga a džjotiš

Souvisí s džjotišem, védskou naukou o čase a jeho kvalitách. Nečteme ho jako věštění, ale jako obraz časových nálad a archetypálních sil, které působí v určitém období. Džjotiš pomáhá rozpoznat, jaká je doba, a jóga pomáhá v ní obstát.

Jóga a mytologie

A souvisí s mytologií, ve které tytéž vnitřní síly vystupují jako bohové a příběhy. To, co v sobě nosíme jako sklon nebo komplex, potkáváme venku jako postavu mýtu. Bohové nejsou jen postavy z dávných příběhů, jsou to obrazy sil, které působí i v nás. Tady se jóga přímo dotýká hlubinné psychologie a její práce s archetypy.

Když jógu praktikujeme s tímto vědomím, mění se i obyčejná lekce. Není to už hodina cvičení, ale chvíle, kdy se v malém prostoru jednoho těla a jednoho dechu dotýkáme něčeho mnohem většího. Celý tento systém krok za krokem otevírá Integrální cesta.

Jóga funguje i z pohledu, který je dnešnímu člověku blízký, z pohledu nervové soustavy. A právě tady se starobylá praxe a moderní fyziologie setkávají způsobem, který stojí za pozornost.

Dva režimy nervové soustavy

Náš nervový systém se zjednodušeně přepíná mezi dvěma režimy. Sympatickým, režimem pohotovosti, výkonu, boje nebo útěku. A parasympatickým, režimem klidu, regenerace a obnovy. Moderní život drží většinu lidí trvale spíš v tom prvním, v neustálé pohotovosti a zaplavení podněty. Pomalý dech, vědomé setrvání v pozici a zklidnění pozornosti jsou signály, kterými tělu sdělujeme, že je bezpečno a že se smí přepnout do režimu klidu. Není to sugesce, ale měřitelná fyziologická změna. Zpomalí se tep, prohloubí dech, mění se hladiny stresových hormonů a zvyšuje se takzvaná variabilita srdečního rytmu, ukazatel zdravé pružnosti nervové soustavy.

Bloudivý nerv a mozek

Novější takzvaná polyvagální teorie to popisuje ještě jemněji. Ukazuje, jak bloudivý nerv řídí naši schopnost cítit se v bezpečí a být ve spojení s druhými a jak právě pomalý výdech tento systém aktivuje. Výzkumy meditace a jógy také opakovaně ukazují, že pravidelná praxe mění strukturu mozku, posiluje oblasti spojené s pozorností a sebeovládáním a ztišuje centrum strachu.

Mozkové vlny

Nejsrozumitelnější most mezi Pataňdžaliho utišením pohybů mysli a moderní neurologií nabízejí mozkové vlny. Výzkumy ukazují, že jógová a meditační praxe posouvá převažující frekvenci z rychlých beta vln, spojených se stresem a neklidnou myslí, k pomalejším vlnám alfa a théta, které doprovázejí regeneraci, přístup k podvědomí a intuici. Co tradice popisuje jako ztišení mysli, lze dnes do jisté míry změřit jako změnu mozkové aktivity. Badatel Itzhak Bentov navíc popsal, jak práce s dechem a jemné mikropohyby těla vytvářejí tiché vlnění, které rytmicky stimuluje nervovou soustavu a mozkové komory, což je možný fyzikální základ některých jevů spojených s pránou a kundaliní.

Jóga a epigenetika

A je tu ještě jeden most, který je nám osobně blízký. Náš a Kristýnin učitel Milan Calábek spojuje důkladnou znalost meditace s poznatky epigenetiky, nauky o tom, jak se podle našeho prožívání a chování zapínají a vypínají naše geny. To, co tradice nazývala přeměnou vnitřním ohněm, dnešní věda nahlíží jako reálnou změnu v těle až na úrovni genové exprese. Stará nauka a nová věda tu nemluví proti sobě, ale o témže, jen jiným jazykem. Zároveň zůstáváme střízliví. Věda potvrzuje měřitelné účinky praxe, ale neměří to nejhlubší, k čemu jóga směřuje, a my proto vědu používáme jako most, ne jako důkaz duchovních tvrzení.

Jóga není muzejní nauka. Právě dnešnímu člověku, vyčerpanému tempem, podněty a stresem, má co nabídnout, a to ne jako úleva na povrchu, ale jako práce u kořene.

Dobrý začátek

Začít s jógou znamená otevřít se novému způsobu vnímání sebe sama. Právě začátek je nejcitlivějším místem celé praxe a vyžaduje vedení, nejen v pohybu, ale i v porozumění dechu, nervové soustavě a pozornosti. První zkušenost často rozhodne, jestli se jóga stane vnitřní oporou, nebo dalším nedokončeným pokusem. Rozšířený názor, že začátečníky může vést kdokoli, je zásadním nepochopením této cesty.

Stres a psychická rovnováha

Stres je tichým společníkem naší doby a zanechává stopy v těle, ve spánku, v dechu, který se zkracuje, aniž si toho všimneme. Jóga s napětím nepracuje potlačením, ale pozorností. Aktivuje parasympatický nervový systém, obnovuje vnitřní rytmus a posiluje schopnost zvládat tlak. Protože psychika není oddělená od těla, pomáhá tatáž praxe stabilizovat emoce, snižovat úzkost a rozvíjet odolnost. Vede zpět k sobě, ne přes analýzu, ale přes přítomnost.

Jógová terapie

Nejcelistvější podobou této práce je jógová terapie. Není to upravené cvičení, ale vědomá a individuální cesta, která využívá nástroje jógy pro návrat k rovnováze, fyzické, psychické i vnitřní. Nepracuje s diagnózou, ale s člověkem takovým, jaký právě je. Opírá se o ajurvédu, pracuje s vhledy džjotiše a integruje psychologii. Nenahrazuje lékařskou péči, ale citlivě ji doplňuje. Může pomoci s chronickým napětím a únavou, s poruchami spánku a trávení, se ztrátou směru i s psychosomatickými potížemi a v obdobích krizí a životních přechodů.

Jóga má dávné kořeny i u nás, v českých zemích, a to je něco, co nám osobně leží na srdci. Panuje představa, že k nám přišla teprve nedávno s vlnou západního zájmu o východ. Není to pravda. Vztah českých zemí k indické moudrosti je mnohem starší a mnohem hlubší.

Začíná to už samotným jazykem. Sanskrt a čeština nejsou cizí jazyky bez vztahu. Oba patří do velké indoevropské rodiny. Ve slově mátr slyšíme matku, ve slově bhrátr bratra, ve slově svásr sestru. Sanskrtské véda, vědění, je týž kořen jako české vědět. Neznamená to, že by čeština pocházela ze sanskrtu, ale že jsou jako vzdálené sestry se společným dávným předkem. A právě proto nám duchovní slovník Indie není tak cizí, jak by se mohlo zdát.

Druhá stopa je překladatelská. Bhagavadgíta má v češtině pozoruhodně dlouhou historii. Vůbec první překlad pořídil už v roce 1877 František Čupr. Po něm následovala celá řada dalších, až po rok 1976, kdy indologové Jan Filipský a Jaroslav Vacek vydali první přímý překlad ze sanskrtu, dodnes považovaný za nejlepší. Už to ukazuje, že dávno předtím, než se jóga stala módou, u nás existoval živý zájem rozumět indické moudrosti z prvních pramenů.

Nejvíc nás ale dojímají lidé. Byl tu Karel Weinfurter, který na přelomu devatenáctého a dvacátého století jako jeden z prvních psal o praktické mystice. Byl tu František Drtikol, světově proslulý fotograf, který na vrcholu slávy prodal svůj ateliér a zbytek života zasvětil meditaci a duchovní nauce. Mezi jeho žáky patřili Eduard Tomáš a jeho žena Míla, dvojice, která po revoluci otevřela dveře k vnitřní cestě tisícům lidí. A byl tu Květoslav Minařík, jogín, který vyšel z chudých poměrů, a přesto vytvořil rozsáhlé dílo postavené výhradně na vlastní zkušenosti. Tito lidé pracovali často v izolaci, za okupace i za komunismu, kdy byla jakákoli duchovní nauka podezřelá. O to víc si jejich odkazu vážíme.

A je tu ještě jeden příběh, který nás s touto linií spojuje osobně. V sedmdesátých letech patřilo Československo k světovým centrům oboru zvaného psychotronika, pokusu vědecky zkoumat jemné energie a vliv vědomí na hmotu, tedy právě to, co jóga zná pod pojmem prána. Středobodem byla psychoenergetická laboratoř při pražské vysoké škole chemicko-technologické, kterou vedl profesor František Kahuda. A právě v této laboratoři působil jeden z našich učitelů, Milan Calábek. Díky lidem, jako je on, pro nás česká stopa v józe není jen vzdálená historie, ale živá linie, ze které sami čerpáme. Jóga u nás není přenesený exotický květ. Je to rostlina, která tu má svou živnou půdu.

V meditaci

• Co je meditace

• Jak začít meditovat

• Panča kóša, pět úrovní existence

V psychologii

• Jóga a hlubinná psychologie

• Práce se stínem

• Archetypy a symboly

V ajurvédě

• Konstituce a doši

• Jógová terapie podle ajurvédy

V tantře

• Co je tantra

• Šrí Vidja

• Mantra a jantra

V mytologii

• Mýtus jako řeč nevědomí

• Cesta hrdiny a jógová praxe

• Bohové a mudrci v jógové tradici

Vstupní brány do praxe

• Jóga online za 390 měsíčně

• Jóga není (pouze) ásána, kurz zdarma

• Úvod do teorie a praxe jógy

Každý hledá cestu k hlubšímu pochopení sebe jinak. Nabízíme osobní vedení, kurzy a konzultace propojující jógu, psychologii, ajurvédu a džjotiš. Vyberte si přístup, který odpovídá vašim potřebám.

Jóga online

Flexibilní cvičení, meditace a přednášky kdykoli a odkudkoli. Přístup ke 160 a více lekcím od jemné jógy po silový Yoga Sculpt.

• Archiv lekcí jógy, meditací a teorie

• Živé online lekce 2krát měsíčně

• Cvičíte kdykoli, bez závazků

Jóga online za 390 měsíčně · Pro firmy

Jóga pro začátečníky

Základy jógy, vědomého pohybu, dechu a hlubokého odpočinku. Pro úplné začátečníky i ty, kdo chtějí pochopit skutečnou podstatu jógy.

Jóga není (pouze) ásána · Umění odpočívat · Úvod do teorie a praxe · Dech, zdraví a energie

Yoga Sculpt

Síla, výdrž a formování postavy pomocí dynamické jógy. Spojení jógových pozic a fitness tréninku s lehkými činkami. Vhodné i bez předchozí zkušenosti.

Yoga Sculpt 01 · Yoga Sculpt 02 · Yoga Sculpt 03

Speciální kurzy

Jóga na míru pro ženy, muže, těhotné i pokročilé. Tematické kurzy zaměřené na specifické potřeby.

Praxe podle ajurvédy · Teen jóga · Jóga pro muže · Jóga plodnosti · Jóga pro těhotné · Jóga pro menopauzu

Kurzy, co jdou do hloubky

Pokročilé programy osobního růstu, rovnováhy a vědomého života. Spojují jógu, ajurvédu, psychologii a vědomou praxi.

Integrální cesta · Praktická ajurvéda · Práce se stínem · Umění meditace · Ženské zdraví

1:1 osobní védské vedení

Transformační cesta k sebepoznání, léčení a životnímu poslání. Individuální přístup pro ty, kdo hledají hlubokou změnu.

Konzultace zdarma · Více informací

Pro učitele jógy a vážné studenty

Prohloubení praxe, porozumění ásanám a vedení druhých. Metodika, biomechanika, anatomie pohybu a práce s dechem.

Kouzla v ásánové praxi · Anatomie pro učitele · 1:1 vedení

Védské a psychologické konzultace

Smysl, zdraví, směřování. Individuální konzultace založené na ajurvédě, astrologii a osobní zkušenosti.

Džjotiš védská astrologie · Ajurvédská typologie zdraví · 1:1 vedení

Články, které vám ukážou jógu v její skutečné podstatě jako cestu k vědomí, vnitřní stabilitě a svobodě. Nejde jen o ásany, ale o způsob bytí, který propojuje tělo, mysl a duši. Vybrali jsme pro vás texty, které rozšiřují pohled na jógu jako celostní disciplínu a inspiraci pro každodenní život.