Co dnes znamená být mužem? Zralost, role a odpovědnost

Když se zeptáme žen, co dnešním mužům chybí, dozvíme se hodně o jejich zkušenostech, očekáváních a představě dobrého partnera. Ale znamená to, že jsme tím také zjistili, co je zdravé mužství? Zajímá mě, zda existují nějaké specificky mužské a ženské role, které mají hlubší základ než současná společenská očekávání, a jak se jejich význam mění v průběhu života. Právě o tom jsem si v dalším dílu Na kafe povídal s Pavlem Milanem Černým.

Ve zkratce

• V říjnu 2026 jsem položil čtyři otázky, abych mohl porovnat očekávání mužů a žen vůči druhému pohlaví s jejich vlastní představou o sobě.

• Ženy v odpovědích nejčastěji zdůrazňovaly komunikaci, spolehlivost, oporu, charakter a schopnost samostatně převzít odpovědnost.

• V rozhovoru s Pavlem Milanem Černým jsme se lišili především v tom, zda lze specificky vymezit mužskou a ženskou zralost.

• Svoboda volby podle mě potřebuje také porozumění biologii, historii, tradici a závazkům, které přesahují jednotlivce.

• Sebepoznání, meditace ani iniciační zkušenost samy o sobě nestačí, pokud se nepromění v konkrétní jednání a odpovědnost.

Co vlastně hledáme, když se ptáme na zralého muže?

S Pavlem jsme si nezávisle položili velmi podobnou otázku. Zajímalo nás, co dnešní ženy očekávají od mužů a co jim v jejich chování chybí. Pavel se dlouhodobě věnuje životním přechodům, osobní zralosti a práci s muži. Já se na toto téma dívám skrze jógu, hlubinnou psychologii, historii, mytologii a vlastní zkušenost manžela a otce tří dětí. Když jsem začal pročítat odpovědi žen, napadlo mě, že se ve skutečnosti ptáme jen na jednu část problému.

Žena může velmi dobře popsat, co potřebuje od svého partnera. Že má být spolehlivý, citlivý, odpovědný, samostatný a schopný naslouchat. Ale to ještě neznamená, že tím definovala mužství. Podobné vlastnosti bych přece očekával i od zralé ženy. Proto jsem položil další tři otázky. Chtěl jsem vědět, jak muži chápou vlastní roli, co oceňují nebo postrádají u žen a jak ženy samy rozumějí ženství a svým životním úkolům. Zajímalo mě, jestli se tyto čtyři pohledy budou doplňovat, nebo jestli se ukáže rozdíl mezi tím, co požadujeme od druhého, a tím, co sami považujeme za vlastní odpovědnost.

V první otázce přišlo přes pět set komentářů a odpovědí. U dalších tří byla účast podstatně menší. Šlo o otevřenou diskusi na sociálních sítích, nikoliv o reprezentativní sociologický výzkum. Přesto v ní zaznělo několik pozoruhodných myšlenek. A právě z nich se rozvinul náš rozhovor.

Na kafe s Pavlem Milanem Černým. Kompletní rozhovor z 30. října 2026 včetně závěrečného dovětku, 2 hodiny 16 minut.

Ženy chtějí spolehlivost. Ale co všechno se od muže vlastně očekává?

V ženských odpovědích se nejčastěji objevovaly komunikace a citlivost, odpovědnost, spolehlivost, bezpečí, opora, charakter a respekt. Když jsem ale začal jednotlivé komentáře číst podrobněji, překvapila mě šíře toho, co všechno se od současného muže očekává. Má být pevný, rozhodný, schopný chránit a poskytovat oporu. Současně má být citlivý, emočně dostupný, ochotný mluvit o svých pocitech a schopný rozpoznat potřeby partnerky. Má se podílet na péči o děti, domácnosti, finančním zabezpečení a přebírat iniciativu, aniž by čekal, až mu někdo řekne, co má udělat. Samy o sobě se tyto vlastnosti nevylučují. Zralý člověk by měl být schopný rozpoznat, kdy je potřeba jednat a kdy naslouchat. V rozhovoru jsem to řekl takto.

„Schopnost rozhodovat neznamená, že se musím stát necitlivým, a schopnost naslouchat zase neznamená, že se stanu slabým.“
Daniel Paulus

Zároveň je ale otázka, zda nemáme tendenci vytvářet obraz člověka, který má být v každé chvíli vším. A ještě něco mě zaujalo. Když jsem se naopak zeptal žen na jejich vlastní roli, část odpovědí odmítala samotnou představu, že by žena měla mít nějaký předem daný úkol. Jiné ženy nacházely velký smysl v mateřství, rodině, péči o domov nebo v partnerské vzájemnosti. To je zajímavý rozdíl. Na jedné straně vytváříme rozsáhlý soubor očekávání vůči muži. Na druhé straně se část žen zcela pochopitelně vymezuje proti tomu, aby někdo podobným způsobem určoval jejich vlastní život. Netvrdím, že je to postoj všech žen. Ve třetí a čtvrté otázce odpovídalo příliš málo lidí na takový závěr. Ale jako podnět k zamyšlení to považuji za důležité.

Neměli bychom se ptát pouze na to, co od partnera potřebujeme. Potřebujeme také vědět, co do společného života přinášíme sami.

Velmi silnou odezvu přitom získal jeden z nejpozitivnějších komentářů celé diskuse. Žena v něm popisovala manželství, kde se oba partneři podílejí na rodinném životě, pečují jeden o druhého a dokážou se vzájemně zastoupit. Tato odpověď získala 356 reakcí. To je dobrá připomínka, že vztahy nemusíme chápat především jako souboj požadavků a nedostatků.

Zralý muž, nebo zralý člověk?

Tady jsme se s Pavlem začali výrazněji rozcházet. Pavel mluvil o pravdivosti, autenticitě, schopnosti vztahu, otevřenosti a hledání vlastní přirozenosti. V jeho pojetí má člověk postupně rozpoznávat, kým skutečně je, a přestávat žít podle očekávání, která mu předala rodina nebo společnost. S tímto směrem osobního rozvoje nemám problém. Právě rozpoznávání nevědomých obsahů, přesvědčení a naučených vzorců patří k podstatě mé práce. Jenže mi v tom chyběla jedna věc. Jestliže mluvíme o zralém mužství, měli bychom být schopní vysvětlit, v čem je tato zralost specificky mužská. Pravdivost, respekt, charakter, schopnost vztahu nebo duchovní přesah jsou přece obecné lidské kvality. Potřebuje je muž i žena.

V závěrečném dovětku Pavel představil pět rozměrů zralosti, se kterými pracuje. Patří mezi ně pravdivost vůči sobě i druhým, spojení s vlastní divokostí a přírodou, zdravé vztahy, nalezení životního povolání a duchovní přesah. Zeptal jsem se ho na jednoduchou věc.

„A co z toho neplatí pro ženu?“
Daniel Paulus

Pavel odpověděl, že takto o tom neuvažoval. Následně připustil, že uvedené oblasti určitým způsobem platí pro všechny lidi. A přesně tady se podle mě ukázal náš zásadní rozdíl.

Pokud všechno, čím definujeme zralého muže, platí stejně i pro ženu, pak jsme definovali zralého člověka. Nikoliv to, co je specificky mužské.

Neznamená to, že chci každému muži předepsat jediný správný způsob života. Ani si nemyslím, že muž, který nenaplňuje nějaký tradiční ideál, je proto méně mužem. Zajímá mě však, zda můžeme rozlišit vlastnosti, role a vývojové úkoly, které se s mužstvím historicky spojovaly, a porozumět tomu, proč vznikly. A stejně se potřebujeme ptát na ženství. Jinak nám zůstane pouze obecná představa dobrého člověka, ke které přidáme mužskou nebo ženskou nálepku.

Co je role, co je archetyp a co je skutečná přirozenost?

V podobných diskusích se často zaměňují tři různé věci. Biologické dispozice, historicky a kulturně vytvořené role a archetypické obrazy. Biologie nám ukazuje určité tělesné rozdíly mezi muži a ženami. Žena otěhotní, rodí a může kojit. Muži mají v průměru větší fyzickou sílu. V historii lidstva tyto rozdíly ovlivňovaly rozdělení činností, způsob obživy, péči o děti nebo ochranu společenství. To ale neznamená, že z biologie můžeme jednoduše odvodit všechny psychické vlastnosti nebo jediný správný model rodiny. Konkrétní role se v různých kulturách lišily. Měnily se také s ekonomickými podmínkami, technologiemi a uspořádáním společnosti.

A archetyp je ještě něco jiného. V jungiánské psychologii není archetyp seznamem povinností, který má člověk splnit. Je to určitý základní psychický vzorec, který se může projevovat prostřednictvím obrazů, příběhů, symbolů a lidského chování. Obrazy otce, matky, krále, bojovníka nebo hrdiny nám mohou pomáhat porozumět různým podobám lidské zkušenosti. Neznamená to však, že každý muž musí být králem nebo bojovníkem a každá žena se musí naplnit výhradně mateřstvím. Problém vzniká v okamžiku, kdy tyto roviny přestaneme rozlišovat. Buď z historické role vytvoříme neměnný přírodní zákon, nebo naopak všechny rozdíly označíme za společenský výmysl a přestaneme se zajímat o jejich původ. Ani jedno mi nepřipadá jako dobrý způsob poznávání.

Pokud chceme rozumět tomu, co má dnes muž nebo žena rozvíjet, potřebujeme vědět, s jakými dispozicemi přicházíme na svět, jaké možnosti nám poskytuje kultura a co sami vědomě volíme. Bez tohoto rozlišování se nedostaneme příliš daleko.

Svoboda bez návaznosti na minulost

V další části rozhovoru jsme se dotkli toho, zda je postupné rozvolňování mužských a ženských rolí dobrým společenským vývojem. Pavel v něm vidí větší prostor pro individuální svobodu, autenticitu a spravedlivější vztahy. Člověk nemusí mechanicky opakovat život svých rodičů a může hledat uspořádání, které odpovídá jemu i jeho partnerovi. To je jedna stránka věci. Já se ale ptám také na tu druhou. Co se stane, když začneme oslabovat určité historické role a přitom ještě nemáme vytvořené nové, které by dokázaly převzít jejich funkci?

Rodina není pouze soukromá dohoda dvou lidí o tom, jak budou žít. Je také prostředím, ve kterém vyrůstá další generace. Společnost zase není jen souhrnem jednotlivců, kteří se snaží dosáhnout osobní spokojenosti. Každý z nás vstupuje do světa, který někdo vytvořil před námi. Přebíráme jazyk, hodnoty, instituce, způsoby soužití, znalosti a zkušenosti, bez kterých bychom sami nemohli fungovat. To neznamená, že všechno zděděné je správné. Ale pokud určitou tradici odmítám, měl bych nejprve rozumět tomu, proč vznikla, jakou funkci plnila a jaké mohou být důsledky jejího odstranění. V rozhovoru jsem tuto myšlenku formuloval slovy:

„Můj pohled je, že pokud rozbiju návaznost, kontinuitu s historií, s minulostí, s rodinou, s tradicí, s hodnotami, které se tady nějakou dobu vytvářely, a teď je všechny popřu a zničím, tak mi chybí i výhled dopředu. Nemůžu směřovat dopředu, pokud vytrhnu kořeny.“
Daniel Paulus

Pavel se na společenský vývoj dívá více prostřednictvím konkrétního člověka. V rozhovoru otevřeně řekl, že celková civilizační perspektiva není hlavní oblastí jeho zájmu. Více se soustředí na každodennost a na to, jak může člověk žít dobře v podmínkách, které má. Je to legitimní zaměření. Pro mě však individuální život nelze od těchto širších souvislostí oddělit. Rozhodnutí jednotlivců vytvářejí podobu rodin, rodiny ovlivňují další generace a ty postupně utvářejí celou společnost. Proto se nemůžu spokojit pouze s otázkou, jestli se dnes cítíme svobodněji. Chci také vědět, jaké budou dlouhodobé důsledky našich rozhodnutí.

Rodina, tradice a vlastní zkušenost

Mohl by vzniknout dojem, že obhajuji návrat k nějakému historickému modelu, ve kterém muž rozhoduje a žena se mu podřizuje. To rozhodně ne. S Kristýnou máme společnou práci, ale zároveň má každý z nás svůj vlastní obor, odpovědnost a prostor pro rozhodování. Kristýna vede své programy, pracuje s klienty a má vlastní odborné zaměření. A když odjede na několik týdnů do Česka, zůstávám doma se třemi dětmi. Vařím, uklízím, starám se o školu a všechny další věci, které je potřeba zařídit.

Nepovažuji to za něco, co by bylo v rozporu s mužstvím. Právě naopak. Je to součást převzetí odpovědnosti za rodinu. Současně ale považuji za hodnotné rozumět tomu, jaké různé schopnosti do rodinného života přinášíme a jak se mohou vzájemně doplňovat. Nemusíme dělat všechno stejně, abychom měli stejnou důstojnost a hodnotu. A nemusíme popírat rozdíly, abychom mohli vytvořit rovnocenný vztah.

Ocenění toho, co v běžném dni nevidíme

Jedním z momentů rozhovoru, ke kterému bych se rád vrátil, bylo vzájemné ocenění. Když Kristýna odjede na pět nebo šest týdnů, velmi rychle si uvědomím, kolik věcí běžně zajišťuje. Komunikuje se školou, organizuje dětem aktivity, plánuje každodenní záležitosti a stará se o spoustu drobností, které člověk při běžném chodu rodiny snadno přehlédne. Ve chvíli, kdy to všechno začnu řešit sám, najednou vidím, kolik času a energie to vyžaduje. To mi pomáhá její práci mnohem více ocenit.

Jenže v rozhovoru jsem upozornil také na opačnou stránku. Některé činnosti nemají okamžitý výsledek. Člověk něco buduje celé roky, vytváří finanční stabilitu, přebírá odpovědnost za velká rozhodnutí nebo zajišťuje podmínky, které rodině umožní dlouhodobě fungovat. A protože je jejich hodnota rozložená do mnoha let, mohou zůstat stejně neviditelné jako každodenní práce druhého partnera.

„S tímhle úplně souhlasím. Jen tam chci vložit druhé hledisko, že muži zase potřebují ocenění dlouhodobosti, ne každodennosti.“
Daniel Paulus

Tohle není výzva k tomu, abychom si začali počítat zásluhy. Spíše abychom se dokázali podívat také na to, co druhý člověk skutečně nese, i když to sami přímo nezažíváme. A platí to v obou směrech. Žena může dlouhodobě zajišťovat fungování domácnosti a rodiny, aniž by za to dostávala uznání. Muž může roky vytvářet určité zázemí a stabilitu, jejichž význam se projeví až mnohem později. Samozřejmě to může být v konkrétní rodině také opačně. Důležitější než pohlaví toho, kdo danou činnost vykonává, je schopnost její hodnotu rozpoznat a ocenit. Protože některých věcí si všimneme teprve tehdy, když přestanou fungovat.

Ochrana nemusí znamenat boj

V souvislosti s mužskou rolí mě zajímá také ochrana. Když o ní mluvíme, často si představíme fyzickou sílu, obranu nebo schopnost zasáhnout v nebezpečné situaci. Jenže ochrana může vypadat mnohem nenápadněji. Člověk dokáže včas rozpoznat riziko, vytvořit finanční rezervu, změnit prostředí, ve kterém rodina žije, rozhodnout o vzdělání dětí nebo se připravit na budoucí problémy. Jeho rozhodnutí mohou být důležitá právě tím, že se žádná katastrofa nakonec nestane. Takovou schopnost je mnohem obtížnější posoudit než každodenní vykonávání úkolů.

A právě proto jsem měl pocit, že v odpovědích žen chybí jedna významná rovina. Ptali jsme se na to, co jim dnes u mužů schází. Ale neptali jsme se, jakou hodnotu má mužská schopnost převzít odpovědnost za dlouhodobý směr rodiny, její zabezpečení nebo rozhodnutí, jejichž důsledky přijdou za deset let. Historicky byly některé z těchto úkolů spojovány výrazněji s muži. To však neznamená, že ženy nemohou být stejně schopné strategicky rozhodovat nebo vytvářet bezpečné zázemí. Zajímá mě význam samotných schopností a to, jakou roli mohou mít v současném mužství.

Člověk, který je přítomný v každodenním životě, ale nedokáže převzít odpovědnost za zásadní rozhodnutí, může být stejně jednostranný jako člověk, který se stará o velké plány a přitom zanedbává vlastní děti. Pro zralost potřebujeme obě tyto roviny.

Co má člověk ve druhé polovině života rozvíjet?

Tady se dostávám k tématu, které mě zajímá už delší dobu. V první části života se člověk přirozeně snaží vybudovat nějakou identitu. Získává schopnosti, učí se obstát, hledá svoje místo ve společnosti, vytváří vztahy a postupně přebírá různé životní role. Později se ale může objevit otázka, jestli to, co dosud budoval, představuje skutečně jeho život. Právě v tomto období často vzniká potřeba hlubšího sebepoznání. Člověk začne studovat psychologii, meditovat, zabývat se spiritualitou nebo procházet různými iniciačními zkušenostmi.

To všechno může mít velkou hodnotu. Ale zajímá mě, kam nás to má dovést. Má být výsledkem pouze to, že se lépe poznám a budu se ve svém životě cítit svobodněji? Nebo by se toto poznání mělo postupně proměnit také ve větší schopnost nést odpovědnost, vytvářet něco hodnotného a předávat svoje zkušenosti dalším lidem?

Psycholog Erik Erikson pro významnou část dospělosti používal pojem generativita. Jde o schopnost vytvářet a podporovat život přesahující vlastní osobní zájmy, například prostřednictvím rodičovství, práce, vzdělávání nebo služby společnosti. Podle mě je to velmi důležité téma druhé poloviny života. Člověk už nemusí neustále dokazovat, kdo je. Může postupně začít přemýšlet o tom, co po sobě zanechá. A to samozřejmě není pouze mužský úkol. Ale pokud mluvíme o zralém mužství, neměli bychom přehlížet právě otcovství, předávání, ochranu, odpovědnost a vytváření podmínek pro další generaci.

Zpátky z hrdinské cesty

Jedna z věcí, na kterých jsme se s Pavlem shodli, byla potřeba převést sebepoznání do skutečného života. Člověk může procházet velmi intenzivními zážitky. Může se setkávat se svým stínem, pracovat s archetypy, meditovat nebo prožít něco, co zásadně změní jeho dosavadní pohled na svět. Ale samotný prožitek ještě nemusí znamenat proměnu osobnosti. V rozhovoru jsem řekl:

„Je hrozně důležité spojit to s obyčejným životem. Vrátit se z té hrdinské cesty a přinést to domů.“
Daniel Paulus

To je pro mě velmi důležité. V mytologii hrdina neopouští svůj běžný svět jen proto, aby někde získal výjimečnou zkušenost. Musí se také vrátit. A to, co poznal nebo získal, přinést zpět do života. Pokud se nevrátí, jeho cesta zůstane nedokončená. S duchovním rozvojem je to podobné. Mohu studovat Junga, rozumět svým komplexům, pracovat s nevědomím a procházet různými stavy vědomí. Ale jestliže nejsem schopný vyzvednout děti ze školy, postarat se o domácnost nebo dodržet vlastní slovo, něco zásadního jsem zřejmě ještě nepochopil.

„Pokud jsem vymeditovaný, skvělý, ale potom nejsem schopen přišroubovat žárovku a postarat se o děti, tak je to zase k ničemu.“
Daniel Paulus

Pavel na to v rozhovoru reagoval velmi trefně. Meditací dítěti zadek neutřeme. Zasmáli jsme se tomu, ale právě v tom je podle mě velmi přesně vyjádřený smysl celé věci. Duchovní život není nějaká oddělená část existence, kterou si člověk provozuje mimo práci, rodinu a společnost. Pokud má skutečnou hodnotu, musí se projevit také v tom, jak s těmito částmi svého života zacházíme. Jinak se může stát jen dalším způsobem, jak uniknout před vlastní odpovědností.

Páteř, odvaha a srdce

Ke konci rozhovoru jsem připomněl myšlenku psychologa, kterého jsem dříve poslouchal. Říkal, že zralý muž potřebuje dvě věci. Páteř a koule. Páteř představuje schopnost rozlišovat, mít hodnoty a vědět, co je důležité. Nejen převzít názory, které právě zastává většina společnosti, ale dokázat si je promyslet a vytvořit vlastní postoj. A koule představují odvahu podle tohoto postoje jednat. Protože jedna věc je vědět, co bych měl udělat. Druhá věc je skutečně to udělat, i když mě to bude něco stát.

Pavel k tomu přidal ještě třetí rozměr. Srdce. A s tím souhlasím. Pevnost bez schopnosti vztahu se může proměnit v tvrdost a rigiditu. Odvaha bez rozlišování zase v bezhlavost. A pouhá citlivost bez schopnosti jednat může člověka ponechat v situaci, kterou nedokáže změnit. Potřebujeme rozvíjet všechny tyto schopnosti a současně se učit, kdy je použít.

Protože zralost podle mě nespočívá pouze v tom, že určité vlastnosti máme. Projevuje se hlavně tím, zda dokážeme rozpoznat, co od nás konkrétní situace vyžaduje. Někdy je potřeba naslouchat. Jindy stanovit hranici. A někdy se rozhodnout a přijmout důsledky, i když nemáme jistotu, že jsme si vybrali správně.

Jung, anima a animus. Co skutečně znamená integrace?

Téma mužství a ženství má také vnitřní psychologickou rovinu. Jung používal pojmy anima a animus pro personifikace určitých nevědomých psychických obsahů. Ve svém historickém výkladu spojoval animu s ženským obrazem v muži a animus s mužským obrazem v ženě. Jako součást svého modelu pracoval také s principy Eros a Logos. Eros spojoval se vztahovostí a propojením, Logos s rozlišováním, slovem a strukturou. Tyto pojmy však nechápu jako jednoduché biologické pravidlo, podle kterého by muži měli myslet a ženy cítit. Zajímá mě jejich psychologický význam.

Člověk se během života přirozeně ztotožní s určitými vlastnostmi a rolemi. Některé schopnosti rozvíjí, jiné upozadí, protože se nehodí do jeho představy o sobě. Muž, který se celý život považuje za silného a racionálního člověka, tím neztrácí citlivost nebo schopnost vztahu. Může je však postupně vytěsnit mimo svou vědomou identitu. Stejně tak žena, která byla celý život oceňovaná především za péči a přizpůsobivost, může potlačit vlastní rozhodnost, sílu nebo schopnost stanovit hranice.

Práce s nevědomím nám umožňuje tyto obsahy rozpoznávat a začít s nimi vědomě zacházet. Integrace ale podle mě neznamená, že všechny rozdíly přestanou existovat a člověk se stane nějakou neurčitou směsí všech vlastností. Znamená, že se naučí rozlišovat a používat ty části své přirozenosti, které dosud nedokázal vědomě žít.

A stejně jako u ostatních témat se i zde potřebujeme vrátit ke skutečnému životu. Co z nově poznaných schopností dokážu využít ve vztahu? Jak se změnilo moje rozhodování? Co jsem přestal vyžadovat od druhého člověka, protože jsem to začal rozvíjet sám? Právě v tomto pohybu od nevědomého obsahu k vědomému jednání vidím skutečný význam práce s animou a animem.

Co bych chtěl předat vlastním dětem

Když přemýšlím o odpovědnosti, stále častěji se vracím k otcovství. Máme s Kristýnou tři děti a každé z nich je v jiné životní etapě. Jako otec samozřejmě chci, aby byly zdravé, v bezpečí a měly dobré podmínky pro rozvoj. Ale nechci, aby mě potřebovaly po celý život jako někoho, kdo za ně všechno vyřeší. Chtěl bych, aby získaly schopnosti, díky kterým budou jednou samy rozhodovat, rozpoznávat rizika, nést odpovědnost a vytvářet vlastní život.

To znamená také dovolit jim projít nepříjemnými zkušenostmi. Někdy musím zasáhnout a ochránit je. Jindy je potřeba ustoupit a nechat je, aby si poradily samy. A právě to může být pro rodiče jedna z nejtěžších věcí. Není totiž vždycky snadné rozlišit, kdy svou pomocí skutečně chráním a kdy už druhému člověku bráním v tom, aby dospěl.

S Matějem jsme o podobném tématu mluvili také v předchozím dílu Na kafe, který vznikl před jeho plánovaným odchodem na univerzitu do Argentiny. A čím více o tom přemýšlím, tím jasněji vidím, že důležitou součástí zralosti není jen schopnost něco vybudovat a ochránit. Je to také schopnost postupně to předat dál.

Co mi z rozhovoru zůstalo

S Pavlem jsme se v některých věcech shodli a v jiných se naše pohledy poměrně zásadně lišily. Pavel klade větší důraz na individuální autenticitu, prožívání a možnost každého člověka najít vlastní způsob života. Mě vedle toho zajímá také kontinuita s minulostí, role, které se vyvíjely po mnoho generací, a odpovědnost za širší svět, jehož jsme součástí. Nepovažuji za nutné tyto dvě perspektivy za každou cenu sjednotit. Rozhovor má hodnotu právě tím, že v něm můžeme sledovat, kde se naše předpoklady liší a proč ze stejného tématu docházíme k jiným otázkám.

Pro mě zůstává jednou z nejdůležitějších otázka, zda lze zdravé mužství a ženství vymezit pouze prostřednictvím obecných lidských kvalit, nebo zda mají také nějaké vlastní charakteristiky a vývojové úkoly. A potom je tu druhá, možná ještě důležitější otázka. Co vlastně znamená být zralým člověkem?

Nestačí se dobře znát, mít bohatý vnitřní život nebo se cítit svobodněji než dříve. Potřebujeme také umět jednat, rozlišovat, plnit závazky, vytvářet dobré vztahy a postupně přijímat odpovědnost i za věci, které nás osobně přesahují. Protože život se neodehrává jen v našem vnitřním světě. Odehrává se také mezi lidmi, v rodině, ve společnosti a v čase, který bude pokračovat dávno po nás. A právě tam se nakonec ukáže, co jsme ze svého poznání skutečně dokázali žít.

Krátká reflexe

Zkuste se zamyslet nad tím, co od svého partnera nebo partnerky očekáváte. Možná chcete větší spolehlivost, citlivost, rozhodnost nebo schopnost převzít iniciativu. Potom se ale zkuste podívat také na druhou stranu. Jak tyto vlastnosti rozvíjíte sami? Co ve vztahu nabízíte? A co pro Vás druhý člověk dlouhodobě dělá, aniž byste si toho běžně všímali?

Podobně se můžeme ptát i na vlastní životní směřování. Které role jste skutečně vědomě přijali a které pouze naplňujete proto, že se od Vás očekávají? A pokud jste se některých starých rolí zbavili, co jste vytvořili místo nich? Nejde o návrat k minulosti ani o odmítnutí svobody. Jde o schopnost rozpoznat, co má pro náš život skutečnou hodnotu, a potom podle toho jednat.

Práce se stínem a anima a animus

Kdo chce mužství a ženství zkoumat také prostřednictvím hlubinné psychologie, může pokračovat článkem Anima a animus podle Junga: projekce, vztahy a vnitřní protiklad. Téma přirozeně navazuje také na práci s nevědomými obsahy, projekcemi a komplexy. Právě jim se systematicky věnuji v online kurzu Práce se stínem.

Další díly najdete v sérii Rozhovory na kafe na našem YouTube.

Časté otázky

Co je zralé mužství?

Neexistuje jedna všeobecně přijímaná definice. V rozhovoru s Pavlem rozlišujeme obecné lidské vlastnosti, jako jsou pravdivost, charakter a odpovědnost, od historicky a kulturně utvářených mužských rolí. Otázkou je, které z těchto rolí mají i dnes trvalý význam a jak je lze zdravě naplňovat.

Jaké vlastnosti ženy od mužů nejčastěji očekávají?

V naší facebookové diskusi se často objevovaly komunikace, citlivost, spolehlivost, odpovědnost, opora a charakter. Jde však o kvalitativní sondu do konkrétního publika, nikoliv o reprezentativní průzkum české společnosti.

Jsou mužské a ženské role biologicky dané?

Biologie ovlivňuje některé rozdíly mezi muži a ženami. Konkrétní podoba rolí se však vyvíjela také prostřednictvím kultury, ekonomických podmínek a historie. Z průměrných biologických rozdílů nelze automaticky odvodit jediný správný model života pro každého člověka.

Jak se liší mužská zralost od obecné lidské zralosti?

Právě to je jedna z hlavních otázek našeho rozhovoru. Pravdivost, schopnost vztahu nebo odpovědnost jsou obecné lidské kvality. Pokud chceme mluvit o specificky mužské zralosti, potřebujeme vysvětlit také její vlastní charakteristiky a vývojové úkoly.

Proč jsou tradice důležité pro současný život?

Tradice uchovávají zkušenosti předchozích generací, včetně způsobů, jak lidé řešili konkrétní životní problémy. To neznamená, že jsou všechny historické normy správné. Ale jejich pochopení nám může pomoci lépe rozlišit, co má smysl zachovat, změnit nebo opustit.

Co je mužská iniciace?

V mnoha tradičních společnostech označovala iniciace přechod do nové životní a společenské role, často spojený s přijetím určitých práv a povinností. V současné práci s osobním rozvojem může mít podobu přechodového rituálu nebo intenzivní zkušenosti. Její hodnota však závisí také na tom, zda se projeví v dalším životě.

Jak souvisí mužství a ženství s Jungovou psychologií?

Jung pracoval s pojmy anima a animus jako s personifikacemi nevědomých psychických obsahů. Tyto pojmy pomáhají zkoumat projekce, vnitřní protiklady a schopnosti, které člověk dosud nerozvíjel vědomě. Nejde o jednoduché biologické rozdělení mužských a ženských vlastností.

Zdroje a podklady

• Daniel Paulus a Pavel Milan Černý. Na kafe: Co dnes znamená být mužem? Rozhovor z 30. října 2026, včetně závěrečného dovětku.

• Daniel Paulus. Čtyři facebookové otázky o mužství, ženství a vzájemných očekáváních, říjen 2026. Vlastní archiv komentářů a tematická analýza.

• C. G. Jung. Two Essays on Analytical Psychology, Collected Works, svazek 7. Persona, nevědomí a individuace.

• C. G. Jung. Aion, Collected Works, svazek 9/II. Anima, animus a syzygie.

• Erik H. Erikson. Childhood and Society (1950). Dospělost a generativita.

• Allison Daminger. The Cognitive Dimension of Household Labor (2019). Mentální a organizační práce v domácnosti.

Citované výroky Daniela Pauluse pocházejí ze sestříhaného přepisu rozhovoru. Byly redakčně očištěny pouze od mluvených výplní a sjednocena byla interpunkce. Výklad mužství, ženství, tradice a společenského vývoje představuje autorův pohled, nikoliv závěr reprezentativního výzkumu.

O účastnících rozhovoru

Daniel Paulus se věnuje józe, hlubinné psychologii C. G. Junga, meditaci a védským tradicím. Spolu s Kristýnou Paulus vede projekt PAULUS · Jóga a vědomí. Více o něm najdete na stránce Daniel Paulus.

Pavel Milan Černý je mentor a průvodce, který se věnuje osobní zralosti, životním přechodům, hledání smyslu a práci s muži. Jeho přístup a programy najdete na pavelmilancerny.cz.

Článek vychází z rozhovoru natočeného 30. října 2026 pro sérii Na kafe a poprvé vyšel 7. listopadu 2026.